Jedovatý nátěr od Bob Saint-Claire

Bob Saint-Claire na albu s podivuhodným názvem „Ta krysa má zuby natřené prudkým jedem“ hrají hudbu instrumentální, nepodbízivou, v mnohém experimentální. Přesto bych je nechtěl ocejchovat nálepkou „pouze pro hudebníky“, která by laickým posluchačům měla být nesrozumitelná.

Jednotliví muzikanti zde spojili své různorodé hudební zájmy do uhrančivé směsi. Nejde však o „zappovskou všehochuť“, která byla naprosto záměrně budována na kontrastech a směšování neslučitelného. Konceptem Bob Saint-Claire není šokovat ani provokovat. V rámci postmoderního uměleckého cítění se pokouší sladit různorodé nápady, inspirované vším tím chaosem kolem, do jednolitého sevřeného proudu, který má silný otisk jejich osobností, je důkazem jejich skladatelské a interpretační vyspělosti.

Klávesista Jan Faix je přemýšlivý hráč, který je schopen nahrávky podkreslovat širokou paletou zvukomaleb. Je zřejmé, že má naposloucháno (mezi své inspirátory uvádí Milese Davise, Erika Satieho, ale také Yes), nebojí se experimentovat, dokáže velmi sofistikovaně pracovat se zvuky syntetických rejstříků. Využívá však i vysamplovaný hammond organ, cembalo, v hojné míře akustický klavír, a přimíchává k ním různé futuristické zvuky, z nichž je nejednou slyšet, že se neštítí ani osmdesátých let. Je prototypem vnímavého vzdělaného hráče, který dokáže čerpat z historie a vlastním tvůrčím pnutím vypustit ven pouze to, co je stále živé.

Znamenitými bicími do celkové mozaiky přispívá Marián Petržela svým technicky vytříbeným stylem, který je syntézou klasické „jazz and fusion“ školy a soudobých experimentů odvozených od elektronických žánrů „drum and bass“, či „jungle“ (jak je znám např. od Jojo Mayera, jednoho z nejtalentovanějších protagonistů tohoto směru). Basová kytara Václava Březiny na sebe nestrhává pozornost, je však perfektně sladěna s bicími a spolu s nimi tak zaštiťuje nahrávku spolehlivou rytmikou.

Nejvýraznějším sólistou je kytarista Filip Černý. I on je technicky vyspělý hráč, to lze vycítit nejen při sólech, ale prakticky při každé drobné kudrlince, kterou podmalovává celkový obraz. Jeho hra po celou dobu citlivě souzní se zbytkem ansámblu. Je zřejmé, že právě kytara v jeho rukou dodává skupině rockový prvek. Některá jeho sóla znějí i metalově, jeho záměrem však není přehrát co nejvíce not v co nejkratším čase. Naopak, vytváří hutnou atmosféru zručnou prací s elektronikou – různými vazbami, pedálem wah-wah, obsluhuje také sampler. Další polohou jeho hry je jemnější zvuk směřující až k latině. V některých sekvencích mi místy připomíná i nestora latino-rockové fuze Carlose Santanu. Už nyní je však natolik výrazný instrumentalista, že nepotřebuje žádné nálepky.

V hudbě Bob Saint-Claire je prosta art-rockového patosu i punkového nihilismu. Muzikanti se neuchylují ani k parodii, jak by snad mohl navádět název, který si zvolili podle hlavního hrdiny filmu Muž z Acapulca, neodolatelné Belmondovy kreace na téma „hrdina šestákových románů“. Na CD se nachází devět propracovaných kompozic při celkové délce lehce nad padesát minut. Hudba je podpořena i zdařilou, poměrně sirovou avšak zřetelnou produkcí.

Jedním z vrcholů alba je skladba nazvaná „Nashell Violoncello“, kde Jan Faix citlivě skloubil prostinkou melodiku se syntetickým klávesovým zvukem. Odkaz Johna Zorna je v ní zcela očividný, v její těkavé struktuře skupina briskně přeskakuje od bopového rytmu až k tvrdému rocku. Šestá kompozice „Kukačka na půdě“ je otevřena výrazným motivem, který má potenciál zůstat v hlavě ještě dlouho po poslechu. Je v ní navíc ukryto vynikající modernistické klavírní intermezzo postupně gradující až ke kytarovému sólu. Strhující energický kus B.S.E. evokuje jakousi moderní verzi zběsilých jízd v Mahavishnu orchestra, kde s podobným odpichem hnalo stále dopředu duo McLauglin/Cobham. Závěr je charakteru ambientního. Ani v této poloze Bob Saint-Claire nenudí. Přesvědčte se o tom koneckonců sami.

Luděk Marhoul

Bob Saint-Claire: Ta krysa má zuby natřené prudkým jedem, 9 skladeb / 51:50, vlastní náklad http://bandzone.cz/bobsaintclare