Ani den bez verše

Pro básníka je psaní poesie nutností. Otázka smíření s vlastním duchem. Neustále vyslovovaná otázka – je tohle smysl života? Bez vyslovení této otázky by ale žádný smysl neexistoval a čím by pak byl život? Poesie je nekonečné odhalování své sochy ve výstavní síni světa. Jen básník dokáže den co den podstupovat takovou vernisáž. Nemá na vybranou.

Takovým básníkem byl i Ludvík Kundera, poslední pamětník poválečné avantgardy, zakladatel surrealistické skupiny Ra, osobní přítel a editor díla Františka Halase, překladatel, scénárista, dramatik. Renesanční bytost v nejvlastnějším slova smyslu. Naposledy odhaloval svou bustu a bustu života ve sbírce Onde; příznačně se zde vrací zejména ke svému dětství; odtud vše plyne, vše začíná, aby jednou mohlo skončit. 17. srpna světští lidé zaznamenali jeho smrt v devadesáti letech. Básníci ale vědí, že jen přemístil svou sochu z pozemského panteonu do lepších podmínek, víc na světlo; tam, kde si bude moci se svým duchem konečně podat ruku, tam, kde už není potřeba se ptát. To ale jistě Ludvíka Kunderu zajímat nebude, požádá svého ducha, zda by nebyl tak laskav a nechal jej chvíli o samotě, sedne si do křesla, uvaří svůj oblíbený darjeeling (čaj, jemuž dokonce věnoval celou knihu – Piju čaj) a napíše verš. Pak další a další; Kundera totiž nebyl z těch, kteří by se nechali ukolébat zdánlivou jistotou. I TAM jistě bude o čem psát, a proto odešel. Přejme mu, aby tam byl dostatek kvalitního sypaného čaje a ořezaných tužek.

Dovolte mi skončit slovy básníka:

Poezie nás pak opět přátelsky přivítala

to nám přicházelo podezřelé

leč hodno

holdu

Dominik Melichar


%%wpcs-21%%-date%%id%%