Generační výpověď? Ou kej, tak já to teda beru.

Porota ceny Jiřího Ortena ve svém posudku k sbírce Jana Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků píše, že jde o „generační výpověď o revoltě v době, kdy k ní zdánlivě není důvod“. Z formulace není úplně jasné, chybí-li důvod k revoltě nebo ke generační výpovědi, není to ale vlastně příliš podstatné. Řekněme tedy, že chybí důvod k obojímu. Každopádně je to silně znějící tvrzení, které sugeruje význam literární události. Je tak namístě vyjasnit si pojmy, aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním.

Status „generační výpovědi“ nesmíme zaměňovat za tvrzení, že by Těsnohlídek byl vůdčí osobností nebo reprezentativním představitelem mladé básnické generace. Nejde tedy v první řadě o kvalitativní hodnocení, ale spíše o určité žánrové vymezení. Aby básnické dílo mělo potenciál stát se generační výpovědí, musí splňovat určitá kritéria. Těmi jsou především snaha o autentickou životní výpověď a čtenářská srozumitelnost. Většinou se přidává užití hovorového jazyka, odklon od poetického „křížení slov“, sklon k epičnosti a zpravidla i životní rozervanost, revolta proti společenským normám, dále na jedné straně bohémství, na druhé určité proletářství. Všechny tyto rysy v Těsnohlídkově poezii najdeme. Nad sbírkou Násilí bez předsudků nás napadají jména jako Jáchym Topol nebo Václav Hrabě, zároveň samozřejmě americká beat generation, a ve snaze o odpoetizování poezie a o syrový záznam se pak dostáváme až k Jiřímu Kolářovi.

Sbírka Násilí bez předsudků obsahuje 24 básní různého rozsahu, nejkratší se vejde do čtyř řádků včetně názvu, nejdelší zabírá deset stránek. Básně můžeme v zásadě označit jako lyrickoepické, obsahují útržky příběhů, které jsou podkladem pro zamyšlení či lyrickou meditaci. Některé z těchto příběhů jsou vyprávěny v první osobě a navozují dojem autobiografičnosti, v jiných si Těsnohlídek vytváří postavy, jakási alter ega, se kterými vede dialog (Mladá čínská básnířka v Oslo nebo Eddie z básně Nepřekážet), v jiných básních se lyrický subjekt setkává s příběhy postav časově nebo prostorově vzdálenými (Pohlednice z Osvětimi, Věštění z pamětní desky u cesty), další jsou popisem intenzivního dojmu či zamyšlení při bloumání ulicemi (Chodníky plný mrtvejch ptáků, Novoroční). Nápadný (a ovšem v tomto typu poezie častý) je vřelý zájem o příběhy ztroskotanců, lidí zapomenutých a opuštěných, s kterými autor cítí, nachází v nich část sebe sama, je vlastně jedním z nich, a právě v tomto vřelém zájmu v tom spočívá zmíněné proletářství. Těsnohlídek důsledně mluví hovorovým jazykem, občas užívá i vulgarismů, které však nepůsobí samoúčelně – není jich ostatně mnoho a těm nejsilnějším se autor vyhýbá. Objevují se na místech, kde mají své opodstatnění, kde jsou tím nejvýstižnějším pojmenováním pocitu, situace, dojmu.

Než se dostanu k analýze onoho generačního sdělení, sluší se snést trochu zdravé kritiky. Ke zvážení je formální úprava sbírky. Těsnohlídek patří k básnické generaci, která už píše poezii na klávesnici počítače, důsledkem toho je, že autor více zasahuje do grafické podoby textu. Projevuje se to hypertrofovaným užitím ozvláštňujících grafických prvků, jako jsou různé druhy písma, prokládání písmen mezerami, nealfabetické znaky (&, +), prostorové rozmístění textu na stránce. Na můj vkus je těchto prvků ve sbírce užito nadmíru a často nepříliš motivovaně, zákrok grafického editora by textu mohl prospět.

Na několika místech jsem se během čtení musel trochu ošívat, protože na mě z básně dýchl příliš těžký sentiment. Poezie, která se snaží být autentickou otevřenou zpovědí, totiž často balancuje na hraně autoterapie, a ve čtenáři se tak může náhle probudit podezření, že má před sebou více autora než poezie. Nejvíce přepadá Těsnohlídek přes tuto hranu v básni Blonďatý tulipány, která je smutněním nad první láskou. Tato čtenářská subjektivita je zřejmě zdrojem tak rozporuplného přijímání sbírky, například Ondřeje Hanuse, který je stejně jako já Těsnohlídkovým vrstevníkem, v Tvaru č. 14/09 dovedla až k prudkému odsudku a k tvrzení, že tato poezie se neměla vůbec vydávat.

Z předcházejících řádků vyplývá, že Násilí bez předsudků nepřináší žádné převratné inovace v hledání básnického výrazu, její hodnotu musíme proto hledat jinde, a sice právě v oné výpovědi. Dostáváme se tedy konečně k jádru pudla: Co Těsnohlídek o generaci narozené těsně před rokem 89 vlastně vypovídá? Nuže, není to výpověď příliš růžová. Charakter generační reflexe má nejzřetelněji druhá báseň sbírky Sereme si na hlavy s refrénem „narodili jsme se moc brzo“. Jsme genarace, která už není poznamenána životem v totalitě, která vyrůstala v kýžené svobodě a demokracii a měla by být konečně šťastná. Štěstí se však nekoná. Místo něj je tu jen nejistota z doby, která už nepatří minulosti, ale ještě se od ní nedokázala odstřihnout („ještě nikdo neudělal tlustou čáru/ za dvacátým stoletím/ ještě nikdo neřek že/ to všechno bylo jen tak/ jen jako“), z doby, která je zároveň ještě příliš nezralá a stydlivá na to, aby určovala budoucnost (narodili jsme se moc brzo/ dneska se ještě nic nezmění“). Hlavním tématem sbírky je hledání vlastní identity v době, která nenabízí nic než recyklaci, přičemž toto hledání je beznadějně vysilující (jsme smutný a unavený/ miliony názorů a všechny cizí“). V hledání vlastní identity tedy nezbývá, než jít cestou opačnou, cestou redukce: Tohle nejsem já, jmenuje se třetí báseň sbírky o stopování s holkou ve tři hodiny ráno, o dívání se do kaluží, rozkopanejch patnících a zohejbanejch křížích. Má-li ale lyrický mluvčí říci, čím je, vzmůže se jen na banální konstatování: tak tohle jsem: brejle položený na stole/ oblečení hozený přes opěradlo křesla/ tělo zahrabaný do deky. Zbývá sžírající vědomí života, který je na dosah: mihotavý světla v oknech se daly číst jako/ vykřičníky/ tady/ tady je život.

Násilí bez předsudků lze tedy skutečně číst jako generační výpověď o revoltě. Není to však revolta sebeoslavující, lyrická, sama v sobě hledající spásu a východisko, ale revolta trpká a sebereflektující, vědoma si toho, že je jen nesmyslnou reakcí na nedostatek vlastního smyslu. Chybí jí sebevědomí, které revoltám a revolucím dává jasně definovaný nepřítel – maloměšťák, konzervativec, buržoa, totalitní režim, establishment. Stává se tak v první řadě revoltou proti tomu, že zdánlivě není proti čemu revoltovat.

Těsnohlídek ml., Jan: Násilí bez předsudků, Psí víno (1. vydání); Petr Štengl (2. vydání), Praha 2009. 72 stran.

Jan Kubíček


%%wpcs-21%%-date%%id%%