Tady se umírá

Smrt autora by bylo sprosté PR. Poslední počin Jana Balabána Zeptej se táty ho naštěstí nepotřebuje. Takových knih není v současné literatuře mnoho. Román nepodlézající nikomu svým hořkosladkým vyzněním. Román s velkým tématem. Pokud vás zajímá, jak zkušenost smrti ovlivňuje lidské myšlení, jednání a lidský život v jeho celku, čtěte. Chcete-li se ale zasmát, pobaveně se usmívat na pláži a okouzlovat hláškami z knihy, kupte si raději Švandrlíka.

„Za kým zapadnou brány kriminálu a za kým brány pekla?“ Ta věta se táhne románem Zeptej se táty jako refrén. Otevírá jedno z hlavních témat knihy. Jak se vypořádat po smrti blízkého člověka s tím, že ho někdo označuje za zločince a my už se ho nemůžeme zeptat, zdali dotyčný mluví pravdu, či ne? To téma je ale vloženo do jiného, mnohem většího. Postupně se tu nahlíží do hlav postav, které se vypořádávají nejprve s postupným umíráním svého otce, poté s jeho skonem, a nakonec s konečným nebytím.

Ústředními postavami Balabánova románu jsou Hans, Emil, Kateřina Nedomová a sestry Johanka a Jenovéfa. Stojí za připomenutí, že sv. Jenovéfa je patronkou Paříže, zatímco sv. Johanka z Arku se pokoušela Paříž neúspěšně dobýt. V knize je Johanka feťačkou, která ničí sama sebe a zároveň Jenovéfu, která se naopak snaží Johanku chránit a pomáhat jí. Emil naopak nese úděl syna, který byl otcem nejméně ctěn. Ač ho jako právník obhajuje u soudu při obviněních z neprofesionální lékařské práce a celou dobu před soudem mluví jeho ústy, tedy v první osobě – takže se na chvíli vlastně otcem stává –, cítí se Emil, jako by byl v rodině někým, kdo se narodil příliš pozdě, než aby mohl být jejím plnoprávným členem. Hans naopak ztrácí v otci jakýsi pevný bod ve svém chaotickém životě. Se smrtí otce si začne svou neukotvenost a marnost uvědomovat.

Každá postava má své nevyřešené otázky, vnitřní chaosy. Otazníky vnášejí do knihy tíhu nezodpověditelnosti. Září jako černé hvězdy na tmavě rudé obloze. Postavy se uzavírají samy do sebe, podléhají svým vnitřním monologům, které postupně zhušťují jejich vědomí v procesu rychlého stmívání, až přes ně často nejsou schopny vnímat okolní svět. Jen málokdy se shledávají a otevírají se jeden druhému. Stává se tak při vybírání zatoulaného psa nebo na pohřbu. Balabán nechtěl ve svém románu chvíle veselí, při kterých by si člověk odpočinul. Snad proto, že smrt nedovoluje nikomu odpočívat, trvá od bodu A do nekonečna.

Přestože v knize zcela chybí smích i chvíle odlehčení, není toporná. Naopak, označil bych ji za vynikající. Bohatou, otevřenou několikerému čtení. Jde o román napsaný precizním básníkem, kde každé slovo je kamenem na cestě nikde a nikdy nekončící, snad ani po smrti. Určitě jste odešel, nejste tady, Jane Balabáne, ale můžete se teď zeptat otce, zdali se mu kniha líbí. Pro mě bylo ctí se v ní procházet.

Marek Dobrý