Inception: Cesta do země snivců

Pokud je možné myšlenku ukrást, je možné myšlenku také vnuknout? Může se v lidské mysli odehrát zločin? Nakolik může být sen skutečnější než skutečnost? Příběh neobvyklé loupeže rozehrává před divákem pravý mistr iluze, víceúrovňových fikčních světů, mentálních i skutečných bludišť, Christopher Nolan.

Má divácká očekávání u nejnovějšího opusu Inception (česky ne příliš zdařile přeloženo jako Počátek) známého režiséra (Memento, Insomnie, Temný rytíř) počítala s planě filosofujícím melodramatickým sci-fi o zlodějích myšlenek (kolik variací na toto téma jsme už viděli, že?), tentokrát však s vizuálními orgiemi. Prvních pár minut se  Inception zdá takovým filmem být, avšak chyba lávky. Jak svorně halasí nadšené kritiky – nevídáno, neslýcháno a to na všech frontách.

Obsazení hlavní role hlavy diverzního týmu putujícího do hloubi lidského vědomí Leonardem di Capriem bylo sázkou na jistotu, ambivalentní charakter hlavního hrdiny mu vyloženě sedí. Klasická rozštěpená noirová figura rozkročená mezi extrémy, v tomto případě mezi skutečností a snem, ačkoliv tato bipolárnost v Inception ztrácí význam, sen je totiž stejně legitimní jako reálný svět. O hlavní roli se vlastně až tak docela hovořit nedá, poněvadž všichni členové týmu dostávají ve filmu stejně prostoru. A herecká sestava je složena vskutku skvěle: subtilní Ellen Page (Juno (2007), Peacock (2010)), drsný Tom Hardy (Bronson (2008)), ve větší roli se konečně objevivší Joseph Gordon-Levitt, a Ken Watanabe (Poslední samuraj (2003), Batman začíná (2005), Dopisy z Iwodžimy (2006)), bez přehánění současná inkarnace Tošira Mifuneho jak zjevem, tak charismatickým hereckým typem. Úlohu hrdinovy femme fatale – mrtvé manželky a zároveň pocitu viny zhmotněného ve snech – představuje Marion Cotillard (Edith Piaf (2007)). Ona je také skutečným padouchem filmu, nikoli postava soupeře v podání nadějného Cilliana Murphyho (Zvedá se vítr (2006), Temný rytíř (2008), Peacock (2010)).

Zásadní úlohu tu hraje sen sám, respektive budování jednotlivých snových fikčních světů, jejich prostupování a prolínání. Tyto světy nejsou ani tak surreálnými skladišti podvědomých asociací, jak bývají ve filmech tradičně zobrazovány, ale spíše světy lucidních snů, které lze těžko odlišit od reality (i když spáč ví, že sní). Jednotlivé fikční světy, do kterých se postupně děj propadá, nerozlišuje ani tak různá distance od skutečnosti, ale způsob jejich výstavby – Nolan k tomu přistoupil tak, že každý sen obdařil jinými žánrovými atributy, přičemž vizuální stránka se výrazně nemění. Nápad odvážný – a výsledek nesmírně sugestivní. Komu se nezdají „žánrové sny“?

V lucidním snu je dle spáčovy vůle vše dovoleno, proto má film naprosto zběsilý rytmus, v takřka nepřetržité akci se střídají chaotické obrazy (precizní práce kamery Wallyho Pfistera, kameramana všech Nolanových snímků) od nichž nelze odtrhout oči. Atmosféru neuchopitelných, nestabilních snových světů, které jsou ovlivňovány tím, co se se snílkem děje v bdělém světě (mimochodem jedna z nejlepších lahůdek filmu), dovytváří hudba v Hollywoodu velmi oblíbeného Hanse Zimmera (vedle mnoha blockbusterů třeba soundtrack Temného rytíře), která svou chaotičností dokonale dokresluje prolínání časových rovin a rytmus filmu.

Závěrečná pointa, s jemnou aluzí na závěr Tarkovského snímku Solaris, která zůstane (spoiler… ale laskavý čtenář jistě už viděl) nedořečená vtipným slingshot-endingem, je násilným probuzením ze snu, o kterém divák ví, že je jen snem, ale přesto mu chvíli trvá, než si uvědomí, kde to vlastně je. V kině.  

 

Počátek (Inception, USA/ Velká Británie 2010, 142 min, premiéra v ČR 22. 7. 2010), Režie: Ch. Nolan, Hrají: L. di Caprio, J. Gordon-Levitt, E. Page, T. Hardy,  K. Watanabe ad.

%%wpcs-24%%-date%%id%%