Populární kultura pohledem vědy

Populární či masová kultura je nejen vděčným tématem kavárenských a recenzních odsudků, ale i objektem seriozního akademického výzkumu. Soustředěnější zájem o ni se začíná objevovat v meziválečném období. A zatímco vědomí důležitosti populární kultury pro fungování soudobé společnosti, a tudíž i pro její výzkum se až dodnes nezměnilo, postupně se proměnil pohled na ni od jejího odsuzování jakožto ohlupujícího propagandistického prostředku přes neutrální zkoumání až po kladné přijetí populárních produktů coby oblasti, v níž probíhá guerillový zápas širokých vrstev společnosti proti propagandě dominantních elit.

Opoziční kultura podřízených vrstev

Pohled, který se vyprofiloval v osmdesátých letech, shrnuje John Fiske: „Populární kultura v rozvinutých společnostech je kulturou podřízených vrstev, kterým vadí jejich podřízení, které odmítají souhlasit se svou pozicí nebo se podílet na zachovávání konsensu. Což ale neznamená, že žijí v neustálém antagonismu, jejich opozičnost je sporadická občas dříme, občas se rozvine do guerillového výpadu, ale nikdy se nedá úplně uspat. Některý odpor může být aktivní a útočný, jiný může více inklinovat k tvrdošíjnému odmítání dominantního, jindy zase k neurčitějšímu karnevalovému osvobození.“ (Fiske 1992: 169)

V tomto dodnes převládajícím pojetí je „čtení“ populárního „textu“ komplexní záležitostí, přičemž komplexita populárních produktů leží mnohem více v jejich používání než v jejich vnitřní struktuře. Tyto významy nejsou konstruovány autorem v textu, ale čtenářem v procesu čtení, kdy se sociální vztahy čtenáře potkávají s diskursivní strukturou textu. Recepce populárního produktu je popisována jako nedisciplinovaný výběr relevantních momentů, jejichž význam si je publikum schopné podle vlastních potřeb i zcela obrátit. Takovéto selektivní, epizodické vnímání je způsobem rezistence nebo přinejmenším vyhýbání se ideologickým a sociálních významům zakódovaným producenty do textu. Čtenáři zacházejí s populárním textem bez respektu, není to nadřazený objekt vyprodukovaný nadřazeným producentem-umělcem, ale kulturní prostředek určený k vykrádání a pytlačení. Jeho hodnota spočívá v užití, které mu může být dáno, v relevancích, jenž může nabízet, a ne v jeho estetice či smyslu. Populární texty tedy musejí nabízet nejen pluralitu významů, ale také pluralitu způsobů čtení (a způsobů konzumace). Čtenář si tak v souladu se svou sociální situací během čtení na text flexibilně navěšuje své vlastní významy.

Elity versus pop

Klasické rozdělení kultury na takzvanou vysokou (elitní) na jedné straně a populární na straně druhé vysvětluje Pierre Bourdieu. Kultura s velkým K je využívána elitami k legitimizaci a upevnění jejich moci. Kategorie vkusu vyjadřující vědomí jejich kulturní a estetické odlišnosti má sloužit jako potvrzení jejich sociální příslušnosti. Schopnost dešifrovat kód vysokého umění, tedy v rodinách předávané vlastnictví kulturního kapitálu, je představována jako vrozená kvalita, umožňující a tudíž ospravedlňující společenský postup. Obtížnost či komplexita vysokého umění je užívána k ustanovení nadřazenosti vůči nižším vrstvám a k naturalizování nadřazeného vkusu a kvality těch, jejichž vkusu vychází vstříc. Naproti tomu populární kultura a její konzumenti jsou považováni za jednoduché, nedozrálé a tudíž nezpůsobilé. Estetická distinkce je tak využita k ospravedlnění rozdílů mezi lidmi na základě jejich přirozenosti a tedy k legitimizaci třídních rozdílů.

Recepce populárních produktů zahrnuje aktivní, zaujaté, zúčastněné zapojení se do textu, jde o součást toho, co Bourdieu popisuje jako proletářské kulturní praktiky (fandění, pískání, pokřikování při sportovních i kulturních událostech), na rozdíl od buržoazního odměřeného, uvědomělého a kritického poměru k textu. Text a každodenní život jsou neustále propojovány do smysluplného kontaktu. Populární čtení není tolik zaměřeno na text, ale na to, co se s textem dá udělat. Čtenáři populárních textů jsou producenty kultury, nikoliv jejími konzumenty. (Fiske 1992: 146-151)

A co subkultury?

Zvláštním případem jsou subkultury mládeže, projevující se hlavně v oblasti módy a hudby. Vyznavači alternativních postojů vycházejí z populární kultury, která je odmalička obklopuje, ovšem nabízené praktiky a produkty kulturního průmyslu si aktivně přetvářejí podle svých potřeb. Proces aktivní konzumace, v němž si mládež přivlastňuje komerční komodity pro své vlastní záměry a účely, popisuje Dick Hebdige jako brikoláž. Způsobem, jaký původní výrobci nezamýšleli, jsou jejich produkty kombinovány, transformovány a reartikulovány, aby nesly opoziční významy. Rezistence k dominantní a k rodičovské kultuře je vyjadřována v symbolické formě způsobem mluvy, stylu oblékání i hudebního vkusu.

Jakmile ovšem kulturní průmysl rozezná komerční potenciál subkulturních projevů, jejich produkty jsou začleněny (nazpět) do komerční sféry, v níž se původní ideologická originalita a opozičnost rychle otupí a rozpustí.