Rafinovaná banálnost Jana Těsnohlídka

Jan Těsnohlídek mladší se pohybuje na veřejné básnické scéně České i Slovenské republiky už nějaký ten pátek, nemá tedy cenu rozebírat jeho osobu nikterak zevrubně. Jeho prvotina rozvířila mnoho kritických vod. Jedno je jisté, úspěch celé téhle mašinérie jménem Těsnohlídek nelze přehlédnout a tudíž ani popřít.

Jan je určitě velmi aktivní a činorodý, co se literárního života týká. Každý rok obesílá svými jednotvárnými básněmi literární soutěže, ve kterých si je jistý, že uspěje. Bývá hostem či hlavním aktérem mnoha literárních akcí už nějakou dobu, teď po velkém úspěchu zřejmě bude následovat období pod drobnohledem. Každý si bude chtít sáhnout. Je členem redakce literárního časopisu Psí víno, jak jsem zmínil, účastní se všech možných soutěží a všude se umisťuje na špici. Sbírka básní Násilí bez předsudků je žádaná a dobře se prodává, což se málokterému autorovi poezie podaří. Já si jen marně lámu hlavu proč.

Proč každý rok suverénně boduje v literárních soutěžích tentýž člověk, s týmž projevem, absolutně totožnými tématy, bez jakéhokoli vývoje. Těžko věřit, že je jediným tak výrazným, mladým autorem. Je za tím ta celoroční snaha? Mraky autorských čtení? Kult, který se kolem člověka nafoukne jako bublina, podpořená charismatickým zjevem a projevem dítěte, co nikdy nedospěje, protože ještě nestihlo vyčíst světu ve svých básních všechno to zlo? Možná je to spíše téma na sociologický výzkum. Lidé dnes, zdá se, potřebují ikony jako nikdy předtím. Ty se proto snadno stávají z těch, kteří jsou nám nejpodobnější, nejsnáze se s nimi ztotožníme, jsou nejvíc na očích, jsou sympatičtí a mluví nám z duše.

Mně z duše nemluví. Pátrám a analyzuji. Nedospělost, to je asi to první slovo, co mě přepadne při čtení Janových básní. Zastydnutí někde v prostoru, kde se jako autorův součastník nevyskytuji, a proto všude skloňovaná generační výpověď musí vyjmout ze svého seznamu minimálně jednoho člověka, mě.

Co se procesu tvorby týká, musím přiznat, že zklamán nejsem, ba naopak. Jan nezakrývá, že jedna báseň je jakousi mozaikou všech možných obrazů, vzniklých během relativně dlouhé doby. Rok, dva nebo tři jsou pro jednu báseň obdivuhodná doba. Sám bych tu trpělivost při hledání výsledku neměl. Čekal bych práci na jedno odpoledne, sepsání automatického textu a přísné škrtání. Nikoli kombinace a variace z mnoha odkrojků textů a jako výsledný produkt vzniklá přirozeně působící masa slov. Ovšem ihned zbystřím a začnu uvažovat. Jak velký konstrukt je tahle živelně působící, davu deklamovaná poezie?  Koho tím chce ovlivňovat a proč? Manipulace je druhé slovo, jenž se mi dere zpod jazyka.

Tuto sbírku chtě nechtě vnímám jako shluk textů, skoro programově psaných pro hlasité čtení a působení na publikum. Nějak proto nepovažuji za šťastné, že celá tahle bublina praskla, vysypala se na papír, prošla tiskem a celý ten kult kolem titěrného básníčka nabobtnal do takových rozměrů, že kdejaká literární cena visela ve vzduchu ještě před tím, než sám autor tušil, že nějakou sbírku kdy vůbec vydá.

Těsnohlídek ml., Jan: Násilí bez předsudků, Psí víno (1. vydání); Petr Štengl (2. vydání), Praha 2009. 72 stran.

Pavel Jonák

%%wpcs-21%%-date%%id%%