Voyeur ve výslužbě

Současná nejmladší tvorba udivuje svými výkony. Mladí básníci dostávají ceny a starší generace o nich mluví obdivně. Hovoří se o návratech do těch a těch tišin lidské duše, o návratech originálních jazyků, smělých obrazů, o podmanění si rozličných výrazových prostředků, neřkuli vynalézání nových, neotřelých. Jedním z nejvýraznějších představitelů této etapy české poezie je bezpochyby Jonáš Hájek – vzděláním muzikolog, dále také violoncellista –, jemuž letos vyšla již druhá sbírka nesoucí název Vlastivěda. Jak se posunula jeho poetika za tři roky od vydání prvotiny Suť, za niž získal Ortenovu cenu?

Jonáš Hájek ve svých prvních básních soustředěných ve sbírce Suť poměrně jasně vytyčil směřování svého výrazu, vpravdě osobitého. Dokázal, že nejlépe mu svědčí kratší texty psané zejména vázaným veršem. Předvedl, že mu nečiní obtíže dodržovat metrum. V básních datovaných lety 2007–2009 z vytyčené trasy neschází, resp. neschází z ní zvlášť radikálně, což se možná začne jevit nevýhodou. Kdyby totiž básník naprosto opustil jednou nalezený výraz a pokusil se hledat ještě pevnější základy své bytosti a svého ducha, kdyby se zcela odchýlil od vyznačené cesty a sešel do tajemného lesa hlubších možností, nedalo by se mu vytknout nic. Hájek ovšem nesešel; nelze mluvit o strachu, básník sveřepě zkouší znovu a znovu hníst již uhnětené těsto. Na přebalu Suti básník Petr Hruška píše o Hájkovi jako o autorovi hotovém, a to se nemělo stát. Pochybuji vůbec, že se dá kdy o básníkovi říct, že je hotový. Vždyť jen z podstaty básník stále hledá. Ale to nechme stranou.

Hájkovou velkou předností je smysl pro překvapující spojení, neobvyklé obrazy, jímavá přirovnání: „za mnou zvuk, / jako když někdo šlápne do plechu / právě dopečených sušenek.“ Nebo rovnou první čtyřverší básně Výlet: „Mluvit je někdy proláklina bytí, / řekla, aniž o tom předem uvažovala. / Myslet jsou ryby, zachycené v síti, / doplnil v duchu, ale nevyslovil to.“ Je radost číst podobné úryvky, burcují ve čtenáři  obrazotvornost. Spojují báseň, jako něco nadpozemského, s prostým, všedním světem a verše se tak stávají něčím důležitějším než „jen“ pohledem do duše autora. Pohříchu se podobné verše ve Vlastivědě objevují velice skromně, jen tu a tam vykouknou nad hladinu šedivé poesie, ale pak, jako by snad měl Hájek strach, že je příliš smělý, zase zalezou a nechají prostor plochým, nic neříkajícím básničkám, jako např. v Rautu: „Večer se rozjel, praskají kosti, / sklenice šíří bílý šum. / Vybral sis přiléhavý kostým, / zespodu čicháš k lanýžům,“ která končí: „Od stolů nestřeženě vzlíná / údiv a všechna luštěnina.“ Nebo souhlasil by již zavedený autor s otisknutím básně Uvozovky (pokud se vyhneme podezření z žertu): „Odporný verš. Zde je jeho místo. / Suché a temné, ať se nezkazí. / Doplň, co chceš. Ať tu máme čisto. / Pak zatni drápy do frází.“ Z takových básní sice nevymizela hravost, ovšem na druhou stranu je to možná jediným naplněním slov. Zcela jim chybí ona tajemnost, nějaký svět pod-zemí, něco, co by se dalo odhalovat a těšit se z odhalení. Byť by to byla třeba jen schopnost vlastní čtenářovi, vybájit si takový svět.

Psal jsem, že Hájkovou doménou jsou kratší básně. Pokud se rozkročí k delší básni, stává se velmi často, že i drobná spojující linka se rozprostře do všech možných stran, hlavní motiv se vzdálí, nebo se úplně rozpadne. Jedině je možné představit si těkajícího básníka (třeba v básni Ranní očista) po obrazech nebo vršené popisy stále téže krajiny (např. Ruina). Ty však nemají dostatečnou sílu, nejsou nijak překvapivé a čtenáře uspávají a jen horko těžko jej probouzí znovu nalezená pointa na konci.

Ze sbírky jako celku mám spíše rozpačité pocity, ovšem – už jsem to naznačil výše – v šedi obyčejných textů vykukují básně opravdu zdařilé, které, nebýt završeny plevelem slabších, připomínají, že máme co do činění s originálním básníkem. Za všechny (není smyslem této recenze mluvit o každé básni, ať už dobré či špatné, zvlášť) bych jmenoval báseň Výlet (první čtyřverší jsem zde již zmínil výše), která je ovšem datovaná rokem 2005 (měla být tedy zahrnuta spíše ve sbírce Suť) a která končí čtyřverším: „Jedině hudba občas kamsi vzlíná! / křičeli neznělým hlasem mezi kameny. / A pouhá báseň stéká někam jinam – / pot nezrozených čel, zamlčely kroky.“ Báseň osvobozující a tísnivá zároveň, uvědomění si možností, ale i možnosti sklouznout do záhuby. Báseň plná barev, přestože žádná se explicitně nezmiňuje.

Úplným protipólem k básním Vlastivědy je pak volně přidružený oddíl Závěsný obraz, kde ukazuje, že přeci jen ze své cesty dokáže na skok sejít a nechat ze sebe volně tryskat nálady a výjevy s téměř surrealistickou vehemencí. Tady by mohl být zárodek nového směřování básníkova.

Toť poezie Jonáše Hájka, poezie nic neslibující, zato nabízející. Škoda jen, že rozmělňuje své schopnosti do laciných veršů; myslím, že má před sebou ještě dlouhou cestu, než mu kritici odpustí vtípky a bondyovské říkanky (které měly svůj smysl v určitém období; obávám se, že by je Hájek dnes neobhájil). Oprosťme se od prizmatu nositele Ortenovy ceny, který se prezentuje druhou sbírkou. Vlastivěda je sbírkou spíše zapomenutelných básní, ovšem duch básníka originálního z ní, ač skromně, vystupuje a předjímá jistě zajímavou budoucnost. Nechme se tedy překvapit, jak se svou cestou Jonáš Hájek naloží.

Jonáš Hájek: Vlastivěda, Fra, 2010, Praha

%%wpcs-21%%-date%%id%%