Livre fatal nikoliv


Osudová žena – femme fatale… kdo ji nepotkal, nepochopí. Dnes již sedmdesátiletý brněnský rodák Jiří Kratochvil si zřejmě vynahrazuje léta, kdy nemohl oficiálně publikovat, a po románu Slib z loňského roku rozšířil svoji bibliografii o román s názvem Femme fatale.

Román uvozený mottem Blaise Pascala („Mezi námi a peklem nebo nebem je jen život uprostřed, což je ta nejchoulostivější věc na světě.“) se skládá ze dvou zdánlivě nesouvisejících částí a ona postava femme fatale se jeví být jediným pojítkem. Společných motivů ale nakonec objevíme spoustu.

První část Noční slunce, která sestává ze sedmi kapitol, se odehrává těsně po revoluci na počátku devadesátých let. Osudovou ženou nesoucí zkázu všem mužům, kteří uvíznou v její síti, je nenápadná šedá myška Kateřina Káníčková, do které byste to prostě neřekli. Ta se díky své próze Osidla stane takřka přes noc uznávanou literátkou. Jak se dostat pod sukni i do duše této kudlanky se dovídáme z úst Zdeňka Šťastného, který se navzdory fungujícímu manželství stane nejen jejím milencem, ale i důvěrníkem (a to je zřejmě jediný důvod proč není i on sežrán zaživa). Katka kosí zralé muže i mladé zajíčky, ničí manžela i milence, ale nemá z toho snad ani patřičné potěšení. Ale na každého jednou dojde.

Kratochvil, známý svou obsesí pro příběh a vyprávění, se v Nočním slunci drží poněkud zpátky. Děj je lineární. Nenalezneme zde ani žádné experimenty s vypravěči, přesto je v první části patrný autorův rukopis. Na určitou stylovou manýru jsme si u Kratochvila již zvykli, ba dokonce ji přímo očekáváme. Akceptujeme typické polofikční brněnské kulisy, neboť Kratochvil si z Brna vykročí tak maximálně do fantazie, ale to je někdy cesta víc než daleká. S chutí se pousmějeme nad jeho rozličnými popisy koitů přemýšlejíce nad tím, zda je to stále pouze erotika či čiré literární porno.  Nechybí ani téměř vědecký exkurz – tentokráte psychologický, který vykresluje podstatu jevu „femme fatale“.

Próza je to ale divoká a nevyzpytatelná, stejně jako Kratochvil i jeho „literární“ femme fatale. Na tu čeká na konci prvního oddílu nemilé životní zúčtování. V druhé části – Buben – už Kratochvil exhibuje, jak se na něj sluší a patří. O vstřícnosti vůči čtenářům nemůže být ani řeč, a tak si připadáme jako Alenka nejméně za pěti zrcadly. S tím si ale milý Kratochvil hlavu neláme. Buben je formálně velmi důkladně koncipován, vypiplán k opět téměř famózní pointě, ale obsahově je značně roztříštěn. V sedmi kapitolách se snadno ztratíme v síti bizarností a časoprostorových střihů. Je tu jakási Kateřina (vlastně její alter ega) v několika mini příbězích a reflexe předchozího, ale expresem poslaná na „Mars“. Neuvěřitelné, nereálné, nesourodé, fantaskní – pidilidi, gryf Egon, Rudolf II., briskní změny vypravěčského úhlu, odbočky a vsuvky, podstatné se mísí s pro příběh naprosto bezvýznamným.

Můžeme se stavět na hlavu, pozorně sledovat nejrůznější linie, všímat si nejmenších detailů a stejně to přijde… zjištění, že je nám to asi na nic, že Kratochvil nejspíš píše jen pro sebe, pro formu svého vyprávění. Leccos možná osvětlí vložený snový rozhovor postavy autora a jeho hrdinky – některá z bezmocných volně vlajících chapadélek čtenářské neukojené zvědavosti se semknou. Ale stačí to? Svoji posedlost konstruováním literárního díla vtělil v první části do postavy Kateřiny. Každá posedlost přináší nejprve oheň, potom popel – na vlastní kůži to zažije ona sama, končí neslavně… V části Buben má Kateřina v paralelních světech šanci vše napravit – dostane ale další šanci Kratochvil? Jak dlouho lze napínat strunu čtenářské zvědavosti a touhy po uspokojení pointou…

Denisa Garciová

Kratochvil, Jiří: Femme fatale. Druhé město, Brno 2010. 202 stran.

%%wpcs-22%%-date%%id%%