Hudba ohně: Radikální černá hudba

Rok co rok vycházejí rozsáhlé výpravné publikace o nejlepších rockových nahrávkách všech dob. O vítězství se nakonec vždy poperou Beatles, Rolling Stones nebo Radiohead. Tomuto přístupu se říká rockismus. Led Zeppelin dělali dobrou hudbu – dobrá hudba tedy zní jako Led Zeppelin.

Hudba ohně přináší výrazně odlišný pohled. Dějiny radikální černé hudby mají jen málo společného s žebříčky rockových kritiků. Pro Karla Veselého, autora Hudby ohně, není důležitý věčný návrat ke kořenům, ale naopak neustálý pohyb vpřed, protože vše staré podléhá síle konzumní kultury a hudebního velkoprůmyslů.

Veselý sestavil knihu ze čtivých a krátkých studií, které jsou rozděleny do tématických kapitol. Je osvěžující, že kapitoly nejsou řazeny chronologicky (tedy ragtime na začátku knihy a 2- step na konci), ale každá z kapitol se zabývá jediným tématem a jeho dějinným vývojem. Tak například kapitola o motivu mimozemského prožívání černé kultury vychází z vesmírných konceptů jazzového avantgardisty Sun Ra a pokračuje přes proslulý létající talíř kapely Funkadelic až k desce ATLiens od populárních OutKast. V dalších kapitolách se dočteme například o magii, voodoo, technologiích, válce a především o tom, co je cool.

Kniha má samozřejmě i některé problémy. Veselý při studiu materiálu vstřebal obdivuhodné množství informací, které předává ve formě velice poutavých příběhů. Když se ale pokusí o vysvětlení nějakého hlubšího kulturně myšlenkového konceptu, celé vyprávění se tím zadrhne. Stručnost jednotlivých podkapitol ho totiž nepouští k zevrubnému výkladu a kondenzované teze jsou poněkud nesrozumitelné. Zjevně odfláknutá redakční práce nezachytila ani momenty, kdy si autor vysloveně protiřečí. Jednou jsou například černoši prostřednictvím Stevie Wondera průkopníky nejnovějších technologií, podruhé pouze paběrkují po rockových hvězdách. Navíc má Veselý někdy tendenci obecné jevy přenášet pouze na černošskou kulturu. Showbusiness je krutý i k bílým modernistům. Autor také s přehledem exceluje, když dojde na moderní směry, ale starší jazz už tak podrobně popsán není. Opomíjí například zcela zásadní desku černého hnutí We Insist od bubeníka Maxe Roache a žije v domnění, že saxofonista Lester Young je běloch.

Naštěstí jsou tyto výtky opravdu drobností. Pakliže má být primárním úkolem populárně naučné publikace poučit čtenáře o něčem novém a nabídnout mu jiný pohled na věci známé, Hudba ohně to splňuje dokonale. Není encyklopedií. Je napínavým příběhem proměny a proplétání myšlenek, vzniku a zániku směrů, talentů, umělců a jejich děl. A nejde tu pouze o proměnu hudebních směrů. Veselý vytváří plastický obraz myšlenkových proudů, které po dlouhé generace formovaly kulturu, o které toho dodnes po hříchu moc nevíme. Po přečtení Hudby ohně už hudba není jako dřív. A o to autorovi bezpochyby šlo v první řadě.

Z hlediska české (i překladové) literatury o černé hudbě se jedná o nejprogresivnější počin za posledních dvacet let. Velké „props“ si zaslouží také Vladimir 518. Díky jeho umným dvoubarevným kolážím se podařilo dosáhnout toho, že Robert Johnson, tajemný bluesman ze třicátých let, působí stejně aktuálně a cool jako drsní rapeři z Public Enemy.

Karel Veselý: Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dál, BIGGBOSS, 2010, 432 stran

%%wpcs-23%%-date%%id%%