Monotónní blues

Bluesovou antologii …a to je blues sestavili publicista Ondřej Bezr se spisovatelem Michalem Šandou právě v minulém roce díky tématickému propojení šumperského literárního a filmového festivalu Město čte knihu a na něj v témž městě ihned navazujícího jubilejního patnáctého ročníku hudebního festivalu Blues Alive.

V knize se můžeme setkat s mnoha literárními útvary, které mají něco společného s kulturním fenoménem blues. Díky překladovým variacím Michala Bystrova se můžeme zamýšlet nad obsahy songů amerických bluesových legend (Robert Johnson, Blind Lemon Jefferson, Bill Big Broonzy) či písní anonymních. Nechybějí tu ani klasikové českého textařského umění (E. F. Burian, J. Werich, J. Kainar, J. Suchý, P. Kopta, V. Merta atd.). Další rovinou jsou vybrané básně různých autorů, pro něž bylo blues spíše silnou inspirací (K. Rexroth, L. Hughes, V. Nezval, V. Hrabě atd.).

Shrnout jednoduše zbytek antologie už tak jednoduše nejde. Vedle vzpomínkových útržků našich hudebníků se tu nachází například úryvek z novely Mag Jacka Kerouaca, medailonek Muddyho Waterse od Jana Nováka, příspěvky jinak dosud nikdy nepublikovaných autorů a dokonce i fiktivní rozhovory s bluesovými či rock’n’rollovými legendami. Zahrnut je také úryvek ze Šandovy rozhlasové hry o dvou moderátorech hudebního pořadu. Čtení je to barevné, občas osvěžující (např. Hlavicova mikroúvaha), někdy vyvolává otázky (copak se sprosté či satirické texty šroubovaly na známé melodie jen za socialismu, jak píše Jan Nejedlý?). V jiných momentech je pak zase uklidňující či notoricky známé, a proto až nezajímavé, ale blues přeci vždy bylo po wabidaňkovsku trošku monotónní.

Jako většině českých publikací, které se věnují populární hudbě (snad s výjimkou souboru studií Karla Veselého – Hudba ohně), by i zde bylo možné vytýkat absenci jasnější koncepce, kdyby to už v předmluvě autoři neuvedli sami. Jejich tvůrčí metoda při sestavování celku byla možná obdobná bezstarostnému přístupu bluesového improviazátora. Závažnější je však fakt, že se celou antologií táhne věc, která byla vždy tomu opravdovému blues docela cizí, a tou je sentiment. Kromě přítomného času v samotném názvu se totiž vše neustále vrací do minulosti. Pojmenovat tuto sentimentální neaktuálnost je důležitější než řešit kvalitu jednotlivých příspěvků, byť třeba Mížova bajka o koblížkovi je skutečná křeč. Ze zde zastoupených amerických bluesmanů není naživu ani jediný a přitom by porovnání s tvorbou mladších hudebníků bylo určitě přínosné. Také od doposud aktivních českých umělců se dočkáme pouze vzpomínky na tvůrčí a citové zážitky z jinošského věku. I když je pravda, že od dnes již desítky let proslavených hudebníků, jako jsou Vladimír Mišík, Ondřej Konrád či Ivan Hlas, snad ani nemůžeme očekávat nějaké vize budoucnosti.

Pokud se necháme uchlácholit přítomností některých literárně kvalitních kousků a knihu jako staromilskou a neobjevnou nezavrhneme, může se stát příjemným společníkem například na delší cesty vlakem. Pak na vás možná něco z toho skutečného bluesového cítění opravdu dýchne. Mít o blues alespoň základní představu je pro současného člověka stále součástí dobrého vzdělání. Pokud znáte kouzlo blues, můžete ho přeci v nejhorším zahrát pozpátku, a pak vás vezmou zpátky do práce, vrátí se k vám přítelkyně a možná i oživne váš pes.

Bezr, Ondřej; Michal Šanda: …a to je blues (Antologie z textů blues a o blues). Pavel Ševčík – Veduta, 2010. 248 stran.

%%wpcs-23%%-date%%id%%