Literární pozdní sběr z let 1905-1923, historie s přívlastkem

Pamatujete si, jak vás ve škole učili pohádku o malé holčičce jménem Česká Literatura? Málokdo si vzpomínal na její dětství. Vypravěči zaznamenali jen útržky několika málo zážitků, a proto se o nich neustále mluvilo. Když holčička dospěla, neustále ji utlačovaly děti jiných národností, nejvíce Němci. Proto jednu část svého života přemýšlela, že se sama stane Němkou. Mluvila jen německy a byla tak trochu pinktlich. Když ale v zrcadle spatřila, že je poněkud moc blondhaarig, znovu, a tentokrát velice hrdě, se začala učit česky. Všechny pohádky končí samozřejmě dobře, a tak holčička dostala v roce 1918 občanku a žije bohatým a pestrým životem až dodnes.

Když se Vladimír Papoušek rozhodl, že spolu se svými spolupracovníky sepíše nové dějiny literatury, nepokusil se pouze napsat pohádku o České Literatuře trochu jinak a vypíchnout na přilepšenou pár neznámých zážitků z dětství. Napsal je ve zcela novém žánru. Odborně se říká, že zvolil pro náhled literární historie novou metodu. První kontury tohoto přístupu vznikly v roce 2002, kdy Papoušek představil svou esej Pojem „new history“ S. Greenblatta a problematika literární historie. V následujících letech procházela metoda procesem cizelace, a to především ve statích, umístěných ve sborníku Hledání literárních dějin. Prvním výrazným praktickým literárněhistorickým počinem stvořeným na základě těchto postulátů byla kniha Gravitace avantgard z roku 2007, která dle mého názoru skutečně vnesla čerstvý vítr do zkoumání české meziválečné avantgardy. V roce 2010 přichází na pulty knihkupectví publikace Dějiny nové moderny. Papoušek kolem sebe vytvořil kolektiv významných i zatím méně známých literárních odborníků a rozhodl se psát o dějinách literatury nově, či lépe řečeno novátorsky.

V čem spočívá tato neustále omílaná novost? Dozvíme se to hned v prvních dvou textech knihy. Pro povrchnější obeznámení se základními pilíři metody postačí čtenáři kapitolka Úvodem, ve které Vladimír Papoušek pojmenovává hlavní její body. Dějiny zkoumají historii literatury po jednotlivých letech (a to od roku 1905 do roku 1923). Každému roku patří jedna esej, ve které se vždy autor snaží chápat dané úzké období jako pole, v němž lze „sledovat, v jakých souvztažnostech se ocitají dobové texty“. Zároveň zjišťujeme, jak v daných letech pronikal mimoliterární český i evropský kontext do literárních děl či naopak. Autoři se tak pokoušejí zachytit „drama jednoho roku tak, jak ho lze stopovat prostřednictvím literárních textů“. Dějiny nové moderny chtějí svou metodou dát prostor především textům, které se pokoušely nějakým způsobem narušit konvenci (v Papouškově slovníku „dobový literární jazyk“). Mimo samotné literárněhistorické studie předkládá svazek i chronologické a prostorové mapy literárních, kulturních a obecně dějinných událostí a umožňuje tak čtenáři rozpoznat dobová témata a pnutí. V neposlední řadě jsou Dějiny prostředkem pro představení metody samé, a to prostřednictvím metodologické studie z pera Vladimíra Papouška a Petra A. Bílka. Zjednodušeně lze říci, že se střetáváme s literárními dějinami, které přiznávají svou konstruovanost, netouží po objektivním zkoumání historie ani po vytváření určitého příběhu vývoje.

Ocenit musíme především samotnou snahou podobnou publikaci sepsat a vydat. Po nepříliš vydařených čtyřdílných Janouškových Dějinách české literatury (1945–1989) již uzrála doba pro literární historii doby moderní, kterou Dějiny nové moderny rozhodně jsou. Čtenářskou atraktivitu díla umocňuje v prvé řadě zvolená forma nepříliš rozsáhlých esejí. Zároveň s tím lze pochválit i obrazovou přílohu a praktické seznamy událostí. Z mého pohledu stojí za vyzdvihnutí i představená metodologie. Papoušek dokázal nasadit postulátům ponejvíce z nového historismu okovy literární historie a zdá se mi, že tento způsob nahlížení literárních dějin bude ještě nějakou dobu velmi produktivní.

Připadá mi ale, jako by Dějiny nové moderny byly poněkud příliš uspěchané. Kvalita esejí pro různé roky je značně nevyrovnaná. Ne snad, že by některé zaváněly neodborností a představovaly literárněhistorické přešlapy, ale spíše jde o nevyrovnanost ve smyslu využití předložené metodologie. U několika esejí si nejsem dokonce zcela jist, zdali svým „diskurzem“ (rozuměj svým způsobem náhledu na daný rok) do Dějin nové moderny vůbec patří.
Z předložených studií bych především vyzdvihl roky zpracované Vladimírem Papouškem, Petrem A. Bílkem, Michalem Bauerem, Josefem Vojvodíkem a Janem Wiendlem. O posledních dvou zmíněných osobnostech je navíc důležité zmínit, že se na konstruování dané metodologie nijak zvláště teoreticky nepodíleli, a přestože ve svých ostatních počinech využívají spíše jiné přístupy, dokázali Papouškovu metodu ve svých esejích produktivně zužitkovat.

Pevně doufám, že projekt Dějin nové moderny bude pokračovat. Papoušek to předznamenává i ve svém Úvodu. Další díl by měl údajně zpracovat časovou sekvenci do 30. let 20. století. Snad se podaří i ostatním (třeba novým) literárním historikům prohlédnout klady nového přístupu a v následujících dílech se díky tomu již střetneme s vyrovnanější kvalitou esejí. Již existující publikace představuje literárněhistorické dílo vysoké kvality, a to i pro laického čtenáře, což se mi zdá velice důležité.

Papoušek, Vladimír a kol.: Dějiny nové moderny. Academia, Praha 2010. 627 stran.

%%wpcs-23%%-date%%id%%