Dekadence now: pop!

Druhého ledna skončila nejsledovanější výstava uplynulého roku – Dekadence now! v pražském Rudolfinu. Recenzí bylo napsáno přehršel, vyrojily se snad i v magazínech pro ženy. I tak mám ale nutkání o ní pár odstavců napsat. Výstava totiž vyvolává velice zajímavé otázky estetické a teoretic­ké. Ty se točí kolem několika základních pojmů: dekadence, kontroverze, tabu, popkultura, kýč.

Dekadence konce 19. století překračovala dominující spo­lečenské normy, a v tom smyslu ji můžeme označit za kon­troverzní. Převracela vnímání krásy a ošklivosti, vnášela do umění témata, která byla z morálního či estetického hlediska problematická, jinými slovy porušovala tabu. Tehdy bylo zapo­třetí prolomit puritánskou měšťáckou morálku a tematizace některých věcí tak už byla průlomová sama o sobě. Jak je to však dnes, kdy se s erotikou setkáváme denně v reklamě na mýdlo a hollywoodské trháky nás zavalují hromadami mrtvých a hektolitry krve? Mohou dekadentní témata dnes být stále ještě kontroverzní a fungovat jako tabu?

Odpověď je nasnadě. Dekadentní poetika byla svým charak­terem již dopředu odsouzena k postupnému vyprazdňování, o čemž v českém prostředí svědčí konzervativní pozice a ma­nýrismus Moderní revue, v kulturním ovzduší první republiky. Později v průběhu 20. století byla dekadence postupně plně pohlcena popkulturou, stačí se podívat na estetiku některých hudebních směrů: punk, metal, emo, ale v podstatě i hiphop a vůbec celá populární hudba, minimálně od chvíle, kdy hudeb­nímu průmyslu začaly vládnout videoklipy, a přestalo jít v první řadě o hudbu. Dekadence se stala součástí mainstreamu, kon­troverze marketingovou značkou. Všimněme si, že za kontro­verzní bývají často označovány osobnosti, výroky a díla, která jsou ve skutečnosti velmi konvenční.

Znamená to, že žijeme ve společnosti, ve které – pomineme-li témata jako sexuální zneužívání dětí – už žádná skutečná tabu neexistují? Nikoliv, jen se změnil jejich charakter a často i jejich znaménko. Domnívám se, že vznikají v důsledku pokrytectví jistých společenských vzorců. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq uvádí jako příklad tabu sexuální frustraci – dospě­lého člověka, který nežije sexuálním životem, a to ne z vlastní­ho rozhodnutí, ale prostě proto, že je ošklivý. Toto tabu vzniklo jako reakce na sexuální nevázanost, která je součástí domi­nujícího obrazu životního stylu, který je součástí popkultury. Tabu naopak není člověk, který se vyžívá v sexuální perverzi. Jindy může tabu vznikat jako vedlejší produkt politické hyper­korektnosti. Dokladem je film Borat, který dokonale boří patos amerického snu a ve své road movie na cestě z východního na západní pobřeží odkrývá jedno politické tabu za druhým. Borat ukazuje, že tabu se odhaluje v konfrontaci různých kontextů. A umění, zvláště postmoderní, jehož základem je právě kon­textová konfrontace, dokáže takové situace navozovat.

Po předchozích řádcích je zřejmé, v čem tkví základní pro­blém výstavy Dekadence now!. Namísto toho, aby díla zasa­zovala do sémanticky produktivních kontextů, činí pravý opak: skládá je do předem připravených šuplíků. Názvy jednotlivých oddílů připomínají pouťového vyvolávače: Krajnost sebe: bo­lest! Krajnost těla: sex! Krajnost mysli: Šílenství!. Koncept výstavy vychází z nepochopení dekadence v současné kultuře, jejím problémem je vytyčení dvou neslučitelných cílů. Výsta­va mohla být úspěšná, pokud by si zvolila jeden z nich: buďto odhalovat skutečná tabu současnosti, jak bylo naznačeno v předchozím odstavci, anebo reflektovat dekadenci jako skry­tou součást popkultury, jak naznačuje jeden z oddílů výstavy Krajnost krásy: pop!.

Výstava je tím, co Jiří Ptáček v recenzi v Novém prostoru označil za „kurátorský kýč“. Zdá se, že je na čase přeformulo­vat tradiční definici kýče, která říká, že kýč zobrazuje objekty obecně přijímané za krásné nebo objekty s pozitivním citovým nábojem. Zkušenost s popkulturou nás svádí k nutnosti rozší­řit sféru tematiky kýče o objekty obecně přijímané za ošklivé nebo negativní, jaké jsou spjaty právě s pojmem dekadence. Ještě jiný náhled nabízí teze německého estetika Ludwiga Giesze, který ve své stati O kýči ze 60. let píše, že kýčovitý vztah můžeme zaujmout k jakémukoliv objektu, včetně umě­leckého díla. Dekadence now! je kurátorsky koncipována tak, že návštěvníkům podsouvá kýčovitý prožitek, a nabízí jedno­značnou povrchní interpretaci, zdůrazňující jen jejich dekadent­ní či kontroverzní aspekty, čímž umělecká díla značně ochuzuje. V takovém pojetí se nám výstava jeví jako popkulturní atrakce, která ukazuje umělecká díla v dekadentním obludáriu.