Lyrický deník Jana Zábrany

Na střední škole jsme verše psali snad všichni. Málokomu však tato záliba vydržela i po maturitě, a tak většina naší mladické poezie zůstane navždy v šuplících jako vzpomínka na tehdejší lásky, nenávisti a vzpoury. Jan Zábrana utohoto řemesla nejen­že vytrval, ale díky skvělé ediční práci nakladatelství Torst se můžeme nyní na knižních pultech setkat se sbírkou jeho juvenilií pod názvem Nápěvy.

Jana Zábranu – překladatele pravděpo­dobně není třeba rozsáhle představovat. Pasternakova Doktora Živaga, Buninovy povídky, poezii Sergeje Jesenina, Osipa Mandelštama, americké beatníky či detek­tivky Agathy Christie a Eda McBaina jsme četli s největší pravděpodobností právě v jeho překladu. Zábranu – dokumentaristu zase známe z jeho deníkových záznamů, vydaných pod názvem Celý život.

Jana Zábranu – básníka však čtenáři, bohužel, příliš neznají. Zjeho písemné po­zůstalosti se mohli dosud seznámit pouze se třemi sbírkami – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Lynč (1968), jež vyšly za jeho života, souborně pak pod názvem Básně (1993). Ukázky z mladších prací najdeme ve výboru Jistota nejhoršího (1991). Teprve nyní však máme možnost utvořit si kompletní obrázek o celoživotním díle, neboť nedávno vydaná sbírka Nápěvy obsahuje Zábranovu poezii z let 1945–1954.

Proč je právě rok 1954 mezníkem vjeho tvorbě? V době, kdy Jan Zábrana maturoval (1950), byla jeho matka odsouzena ve vykonstruovaném procesu snárodními socialisty na osmnáct let, o rok později na deset let i jeho otec. Nestačí, že čerstvého maturanta režim připravil o rodiče a rodný dům v Humpolci, zabránil mu také ve studiu na vysoké škole. Zábrana je proto nucen přijmout práci, která je zrovna k mání. Živil se jako zámečník ve vagonce (1952–1954), o rok později jako brusič. Konečně od roku 1954 začíná Jan Zábrana pracovat jako překladatel a věnuje se již výhradně literární činnosti.

Devět let, které sbírka Nápěvy reflektuje, jsou tedy jedny z nejšťastnějších a zároveň nejtragičtějších v Zábranově životě. Datace člení knihu na několik samostatných sbí­rek: I. Básně z časopisu Výkvět – student­ského časopisu vydávaného gymnáziem v Humpolci, II. Lyrický deník – datovaný od 1. ledna 1950 po 30. květen 1952, III. Ná­pěvy – napsané zhruba v letech 1951-53, IV. Básně – soubor vytvořený editory z básní nezařaditelných do předchozích víceméně ucelených sbírek, 2 cykly – Únor 1954 a Monotónní básně. Setkáme se zde s texty začínajícího poety, pohybující se na hranici vzletného patosu („Ach, jak jsem zoufale nešťastný, / když vítr kvílí…“), ale zároveň s verši vyzrálého básníka, kterému spo­lečnost mnohé vzala a on má právo ji za to kritizovat: „Ani rozesmát se nikdo nemůže, / vždyť vtéto hře/ šašek není nakopáván.“ Některé mají téměř podobu modliteb: „Maminko, od toho tmavého rána / je pro životy bolest nesmírná. / Kpláči je záplata, tebou přišívaná, pro sílu vtěchto dnech ji přešívám.“ Jiné jsou reflexí těžko snesitelné reality: „Už téměř pro všechno, / téměř za všemi / vcházíme do domů. / Málokdy setkáváme se pod nebem.“

S další a další básní vnímáme rostoucí vliv poezie Jiřího Koláře i něžnější hrubínov­skou notu. Především však před námi roste básník, jak jej známe z pozdějších „dospě­lých“ sbírek. A pokud vás uchvátil Celý život, pak věřte, že Nápěvy jsou střípky, určené kdoplnění těchto záznamů, slovy Jiřího Trávníčka – jedná se oZábranův lyrický deník zlet 1945–1954.

Zábrana, Jan: Nápěvy. Torst, Praha 2010. 552 stran.