Tělo a význam – topologie těla

Člověk vnímá především to, co mu dává nějaký význam. Lidské tělo „druhého“ je pro nás sítí takových významů – je textem. Dává se nám jako jeden z informačně nejhustších textů, jaké známe. Máme kategorie a klasifikaci pro každý centimetr jeho povrchu. Sebenepatrnější odchylka od jeho základního tvaru či barvy má své jméno (pupínek, „jebák“, vráska, chloupek…) – je signifikantní. Této hustotě významů může konkurovat jen skutečný text v původním slova smys­lu. Daleko za ním následují různé přístroje, nástroje a věci běžného života, povrch zvířat, rostlin a dále třeba ještě povrch chodníku (zde je již diferenciace minimální: žvýkačka, čistý asfalt, vajgl…).

Text, jakým je lidské tělo, není běžně třeba vědomě interpre­tovat. Člověk mu rozumí, aniž by musel vědomě vstupovat na metarovinu diskursu. Přesto existují určitá kritická místa, v nichž se tento text odhaluje ve své masivnosti a ztrácí tak svoji „referenční průhlednost“. Těmito kritickými body jsou dle mého názoru záda a zadek (myšleno hýždě).

V některých oblastech se významy maximálně koncentrují a tato místa tak dosahují vysoké informační hodnoty – např. obličej. Jinde je hustota „osmyslnění“ naopak nižší – např. nohy. Úplně stejný pupínek na obličeji (na ruce) je velkým problémem, ale v druhém případě si ho pravděpodobně ani nepovšimneme. Většina znaků je úzce provázána s jejich funkcí: oči vidí, chloupky pomáhají k odpařování potu… Vše, co se o nich dozvídáme v biologii, jim dodává na referenční přesvědčivosti. Některé znaky toto funkční opodstatnění nemají, avšak odlišují se výrazně svými vlastnostmi ostře od zbytku těla, např. ušní lalůčky svojí měkkostí…

Zatímco je celé tělo takto obetkáno jemnou sítí významů, zůstávají záda „v pozadí“ – tvoří jakýsi šev textu. Zde se smysl zatmívá, vzniká prázdnota formy – surrealistický pro­stor – prostor pouště – hřbet knihy. Ukazuje se holá materie, jež je jindy skryta pod barevnými obrazy reprezentací. Proto jsou záda tak přitažlivá pro nůž vraha. Člověku běhá mráz po zádech při pohledu na jejich smyslu prostou pustinu. Zde je tělo usvědčováno ze své znakové povahy a odhalováno ve své materiální tělesnosti.

Druhým problémem těla jako sítě významů je zadek (hýždě). Tady již nejde o pustinu významů, temnotu neprozářenou lo­gem, ale o něco jiného. Zadek je barokní gesto. Celý je jedním nabubřelým znakem. Jeho označující jaksi ztratilo kontakt s označovaným (pokud nejde o zadek celebrity, homosexu­ála). Stojí ve vzájemném nepoměru – podobně jako krásné slovo pisoár ke skutečné představě tohoto předmětu. Tento rozmáchlý znak nemá žádné vážné funkční opodstatnění, nebereme-li v úvahu sezení. Jeho význam klopýtá za vel­kolepou formou. To proto ta obliba nakopaného zadku jako Chaplinovy základní figury. (Viděl někdy někdo nakopanou ruku či chodidlo?) Zadek je takto navždy odsouzen hrát jen komediální roli v topologii lidského těla.

Clifford Geertz rád říká, že „člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo“. Obávám se, že toto zvíře je už samo upředené z takových pavučin. Bavme se jejich rozplétáním!

%%wpcs-20%%-date%%id%%