Štengl angažovaný. Básník?

Na úvod recenze bych asi měl ozřejmit, co chápu pod pojmem angažovaná poezie. Tento totiž může znamenat téměř cokoliv. Někdo tvrdí, že každá poezie, již tím, že je napsána, je angažovaná. Osobně se přikláním spíše k tomu, že angažovaná poezie je taková, která ukazuje, rozkrývá, pojmenovává ožehavá témata – společenská, politická či kulturní, jak je libo. Na formě podání nesejde a fantazii se meze nekladou. Faktem však zůstává, že s angažovanými texty je kříž. Častokrát se totiž stane, že touha něco ukázat, zkritizovat přehluší jakákoli další sdělení textu. Čtenář pak nabývá dojmu, že čte spíše proklamační materiál než poezii.

Kdybych vycházel z nedávno proběhnuvší aféry kolem básně Jana Těsnohlídka ml., mohl bych v duchu pánů Langera, Typlta a Hájka říci, že Petr Štengl je rasista a na rozdíl od posledního držitele Ortenovy ceny mu v knize nechybí ani ti Židi. Neučiním tak, neboť se domnívám, že problémem angažované poezie není fakt, že provokuje – tím jediným se Těsnohlídek prohřešil – ale fakt, že častým neduhem angažovanosti je lpět na doslovnosti a efektu, který v angažované poezii právě tu poezii zabíjí – tomu se dle mého Těsnohlídek nevyhnul. Knihou 3+1 jako by se Štengl, podobně jako zmíněný Těsnohlídek, rozhodl, že odpoví na nedávnou anketní otázku Tvaru Proč potřebujeme angažovanou poezii (a co si pod tímto pojmem vlastně představuje)?

Jak název napovídá, skládá se sbírka ze tří částí a jedné (ne)básně, která je nejdelším textem, ač v knize zabírá jen jednu stranu. To, co tři úvodní formálně nesourodé části drží pohromadě, je právě angažovanost. Již vstupní minipovídky, pokud to nejsou básně, jsou dloubnutím do zatuchlosti doby, a ač je zde angažovanost maskována za příběhy z „běžného života“, nalezneme jí mezi řádky dost a dost. Lidská sobeckost (Pálím fotku za fotkou), nezakořeněnost (Chlastali jsme spolu jako ti borci), netečnost (Vracel jsem se opilý domů) ad. obsažená miniaturách, jejichž pointa je povětšinou ukryta v poslední větě. Povídkám nechybí přídech melancholie, ale ani vtip. Civilní podání, a nebál bych se říci prožitost, dodává črtám na váze.

S druhým oddílem je to komplikovanější. Po pravdě nevím, zda Štengl píše poezii, ale grafické členění druhého oddílu tomu napovídá. Pracuje se zde se stejnou miniaturou jako v úvodu, ale jako by rozdělení do veršů a slok tyto příběhy devalvovalo. I zde nalézáme pointy, ale ty vyznívají hluše, násilně, do prázdna. Snad proto, že již neplynou, ale trčí osamoceně na posledních řádcích. Je zde několik bolavých míst: „Provaz vypletený z dětské houpačky / Mezi podlahou a chodidly 40 cm vesmíru“, ale z celku jsem v rozpacích. Navíc poslední básně oddílu (Údolí ořešák a Na lustru viseleček jmelí) do kontextu knihy nezapadají. Štengl v nich opouští civilnost, metaforické obrazy však bijí do očí.

V třetí části, uvedené trochu ukřičeným „Na horizontu už se začínají rýsovat obrysy katastrofy / ale u nás se svítí básníkům do prdele“, se Štenglův přístup k textu mění. Již mu nestačí na základě náznaků rozkrývat nepřístojnost světa, autor se stává prorokem, který musí veškeré zlo do světa vyřvat, a to přímo, okatě a trochu natruc: „Napsat angažovanou politickou báseň / znamená literární sebevraždu“? Štengl v duchu Pavla Josefoviče Hejátka hrne na čtenáře globální i republikové problémy. Koncentrační tábory, fašisti, Izrael, Palestina, masmédia. Oproti Hejátkovi však nešetří ingrediencí podstatnou, a tou je humor. Slovní hříčky (například v básni Mýdlo) oživují strnulost proklamací a posunují vyznění textů blíže k poezii, přestože bych některé označil spíše za anekdoty. Třeba ta o Obamovi na trampolíně.

A co část poslední? Již v názvu viditelně vystrčená z celku. I zde si autor hraje a hra je to poněkud postmoderní. (Ne)báseň je jakýmsi prologem i epilogem k překladu diskuse otištěné na Britských listech. Srbští uživatelé internetu v ní zodpovídají otázku Jak by naše životy vypadaly, kdyby nebyla válka. Síla autentických výpovědí sesumírovaných do několika vět působí děsivě, přitom je však poeticky přitažlivá. Štengl píše: „Napsal jsem nejdelší válečnou latentní báseň světa / ale ukradl jsem ji lidem / kteří prožili válku (sám bych to nikdy nedokázal).“ Únik ze stránek knihy na stránky internetové má sílu, záleží jen na provozovateli BListů, jak dlouho bude Štenglův experiment funkční.

3+1 je kniha rozporuplná: na jednu stranu mi dokázala, že angažovanost může leckdy fungovat, a to i v různě odstíněných polohách, na druhou stranu je její nesourodost poněkud na obtíž. Při čtení jsem se nemohl zbavit pocitu, že vydat více knih se sjednocenou poetikou by nebylo od věci. Co však zůstalo především, je otázka: Jsou to pořád ještě básně?

Petr Štengl: 3+1. Nakladatelství Petr Štengl, 72 stran

%%wpcs-21%%-date%%id%%