Balancování mezi povídkou a univerzem

V posledních měsících se věnuje Janu Balabánovi velká pozornost. Není to jen v souvislosti s jeho předčasným úmrtím, velkou odezvu měl i vynikající román Zeptej se táty, který vyšel v loňském roce. Nyní se naskýtá jedinečná příležitost těm, kteří obdivovali především Balabána-povídkáře. Nakladatelství Host se totiž, zřejmě jako vyjádření úcty autorovi po jeho úmrtí, rozhodlo vydat souborné vydání jeho tvorby. Celý projekt by měl ve finále obsahovat tři svazky – Povídky, Romány a novely, Publicistiku. Na pultech knihkupectví je již k dostání první svazek, mapující tu část Balabánovy tvorby, která ho nejvíce „proslavila“.

Když mluvil Jan Balabán na jakési události o literárním čtení, řekl: „Když to někdo umí a když se někomu chce, stane se něco zvláštního, co není ani moc drahé, co není ani moc atraktivní, ale svým způsobem je to vzácné.“ Přestože onu větu vytrhávám z kontextu, myslím, že ji lze použít i pro charakteristiku Balabánovy povídkové tvorby. Je vzácná. Ačkoli není provokativní či kontroverzní, jejím čtením se v příjemci rozevírá tlama podezření, snad až sžíravý pocit, že povídky nahlížejí právě do něho samotného. V každém případě stejně jako s těmi nejvzácnějšími lidmi, ani s povídkami Jana Balabána není na „první dobrou“ lehké pořízení.

Souborné vydání obsahuje Středověk, Prázdniny, Možná že odcházíme, Jsme tady a povídky knižně nepublikované. Soubor tak umožňuje sledovat Balabánův vývoj. S každou povídkovou knihou byla jeho tvorba niternější a rostla i potřeba hledání slova a významu.

Soubor ale umožňuje sledovat v povídkách i nový rozměr. Balabánovy knihy vždy balancovaly na rozhraní, jak to on sám označoval, malého a velkého příběhu. Povídkový celek nepředkládal nikdy zcela oddělené kusy, ohraničené mikrosvěty. Propojování jednotlivých malých příběhů ve větším celku svádělo mnohé kritiky k tvrzení, že se jedná o romány v povídkách. Čtení zkompletovaného vydání ale ukazuje, že velkým příběhem je celá povídková tvorba. Zřejmá je propojenost především tematická a motivická.

Pro názornost zvolím nejkřiklavější příklad. Srovnání první povídky z knihy Středověk a poslední povídky ze Jsme tady, dvou mezních bodů tvorby – začátku a konce –, ukazuje určitou jednotu, kterou lze pojmenovat jako hledání zamlženého významu.

V povídce Ena z povídkové sbírky Středověk sledujeme rozmluvu Eny s neviditelným neznámým. Za slovy lze číst, že neviditelný neznámý zastupuje jakousi vyšší moc, světlo shora. Ena se snaží zjistit, kdo tím mužem je, jak vypadá, a učí se věřit mu. Muž ji nutí do pojmenovávání věcí a slov, ačkoli to třeba vyžaduje stvoření neologismu.

„‚Víš, co je tma?‘

‚Nevím. Já jsem tma? Ty jsi tma! Tma, tma je… Opravestimůra!‘

‚Co je to Opravestimůra?‘ zeptal se Hlas.

‚Tma!‘ odpověděla Ena a rozplakala se.

‚Ano, je to tak, jak říkáš,‘ odpověděl jí. ‚Konečně jsi to pojmenovala.‘“

Hledání slova je zde u Balabána procesem bolestného hledání. Ačkoli v pozdějších dílech opustil mystičnost a poněkud přitaženou symboličnost, potřeba hledání slova a s ním spojeného významu protíná celou Balabánovu tvorbu.

Když Emilovi z povídky Sémantická pole (sbírka Jsme tady) přijde dopis ze zámoří od dávné známé, dozví se v něm, že z jeho kamarádky se za oceánem stala odbornice na sémantiku, především poté sémantická pole, což je oblast slov, volně spjatá široce pojatým tématicky vymezeným významem. Nakonec mu píše o své kamarádce Patrícii, která jede do Evropy. Kamarádka ze zámoří prosí Emila, zdali by Patrícii nepomohl s pobytem. Hledání významu je zde symbolicky završeno, jelikož Patricie pátrá ve Střední Evropě po svých předcích, po své identitě – po etymologii vlastní osobnosti.

Zatímco jedni hledali tvář doby, druzí jazyk, kterým lze mluvit o současnosti současně, a nějací třetí vzadu sami sebe, Jan Balabán sestupoval v dobách nekonečné devalvace slov do nitra významů. Rekonstrukce, reinkarnace a restaurace pravé podstaty věcí, potažmo životů svých hrdinů bylo jeho ústředním tématem. Kráčel po cestách, které musel sám zakreslovat do map. A neztratil se.

Jan Balabán, Povídky. Host. 2010. 512 stran.

%%wpcs-22%%-date%%id%%