Husák, Svěrák a zavařovačky

Normalizace táhne. V televizi zase poběží Major Zeman, Kofola teče proudem a Petr Bílek, Blanka Činátlová a jejich družina se ve sborníku Tesilová kavalerie podívají na zoubek některým zajímavým jevům normalizační popkultury.

V Tesilové kavalérii se čtenář dočte mnohé o frontě na maso ve filmu, o romantice Ženy za pultem, o poetice filmů Zdeňka Svěráka, o Karlu Gottovi i nechvalně známé skupině Katapult. Jedno téma je zkrátka zajímavější než to druhé. Jaké je však jejich zpracování? Zde někdy leží kámen úrazu.

Jistý rozpor je už v teoretické části, kterou pečlivě zpracoval Jakub Machek. Vyšel přitom z moderních postupů cultural studies a hlavním zdrojem mu byl John Fiske, který se zabýval významovou pluralitou a ideovou podmíněností v populární kultuře. Jednoduše řečeno, působí tu proti sobě dvě síly. Jedna produkuje ideologické výrobky (třeba státní Barrandov natáčí Nemocnici na kraji města). Druhá pak dovoluje v podstatě libovolné čtení výsledného produktu (už zmiňovaná Nemocnice měla veliký úspěch v západním Německu a nebyla tam vnímána ideologicky). Jak tedy rozhodnout, co je ideologické?

Je nutné především pečlivě zkoumat a poctivě argumentovat, což se daří právě Machkovi při analýze Ženy za pultem. Jistá vágnost metody ale láká k nejrůznějším nadinterpretacím či přímo dezinterpretacím. Rozpoznat v určitém díle populární kultury projevy vlastní normalizaci je pro mnohé přispěvatele tvrdým oříškem.

Dobrým příkladem je stať Michaely Petránkové, která se zabývá poetikou filmů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Autorka ukazuje, jak tvůrci mnohých „laskavých komedií“ a „komunálních satir“ přebírají některé postupy filmové nové vlny šedesátých let a přetvářejí je do divácky vděčných celků. Její popis této transformace je vcelku přesný. Jen těžko ale čtenáře přesvědčí, že je to proměna vynucená normalizací. Populární umění v evropských dějinách vždy přejímalo postupy umělecké avantgardy a považovat tuto skutečnost za příznak režimnosti si vyžaduje pádnějších důkazů. Petránková tak například vytýká filmu Vesničko má středisková, že Pávek skutečně pro Otíka do Prahy přijede. Jak ale potom vysvětlit, že ve filmu Star Wars: Návrat Jediho Han Solo nakonec skutečně pro Luka Skywalkera přiletí? Michaela Petránková zkrátka není s to zcela rozlišit kódy normalizace od kódů filmového žánru jako univerzální formy.

Také jinak pečlivý Petr Bílek se dopouští některých částečných nedůsledností. Zatímco jeho pojednání o metodě zkoumání pop music je vynikající, samotná aplikace už je někdy problematičtější. Například Waldemar Matuška pro Bílka existuje snad jedině proto, aby mohl ještě více vyniknout Karel Gott. Taktéž mistrova kazatelská pódiová stylizace bude spíše odkoukaná od Toma Jonese, Arethy Franklin či Jamese Browna, než že by reflektovala nějakou složitou ideologickou hru. A do třetice, vysvětlovat popularitu Katapultu mezi učni jejich neznalostí angličtiny je značně zjednodušující. Nejen že angličtině povětšinou nerozuměli ani fanoušci takových Deep Purple (a popravdě řečeno, o nic moc nepřišli), ale i na západ od zdi často válcoval hitparády navzdory punku jednoduchý boogie rock třeba texaských ZZ TOP. To jsou však pouze drobné vady na kráse. Bílkovo zpracování fenoménu českého bubble gumu je pak velice pronikavé.

Asi nejhodnotnější příspěvky však do sborníku dodal Kamil Činátl. Nenechal se strhnout k nějakým divokým či zjednodušujícím interpretacím a podává fundovaný rozbor řeči normalizace i fenoménů zavařování, domácího kutilství, módy a časovosti.

Bílek, Činátlová a jejich mladý kolektiv v Tesilové kavalérii odvedli pořádný kus práce, který v českém prostředí doposud chyběl. Navíc v době najíždějící „kofolové ostalgie“ zahráli na tu správnou strunu. Do budoucna bude ale nezbytné postavit se kriticky k problémům, které jsou v Tesilové kavalerii přecházeny zdvořilým mlčením.

Petr A. Bílek; Blanka Činátlová (eds): Tesilová kavalerie. Pistorius & Olšanská, Praha 2010. 256 stran.

%%wpcs-20%%-date%%id%%