Transcendence od kuchyňské linky

„Nová sbírka vítězky Drážďanské ceny lyriky a držitelky Ceny Jiřího Ortena,“ stojí na přebalu aktuální, v pořadí již čtvrté knihy letošní třicátnice Marie Šťastné Interiéry. Tvoří ho profilová fotografie autorky se starými natahovacími hodinami v pozadí, kterou (stejně jako jazykovou úpravu svazku) obstaral básnířčin bývalý partner, básník Ladislav Puršl. Rozuměj: v rukou držíš cosi podstatného, čtenáři.


Ilustrace. To první, co vám padne do oka, jsou ilustrace Karly Šťastné, básnířčiny sestry. Působí jako abstraktní kresby, ale při bližším zkoumání lze z mnohých vytušit velice pevné a konkrétní siluety, kontury (někdy připomínají až přeskicované fotografie). Nelze říci, že by byly naprosto rušivé, ale zejména některé jsou jaksi v rozporu s jinak cele introvertní a introspektivní povahou sbírky. Svou expresivní povahou a otevřeností místy přebíjejí text. Nebo mu jen dodávají nový rozměr? Uvážíme – li příbuzenský vztah výtvarnice a básnířky, vyloučeno to není. Jako by se však paradoxně střetávaly dva nesourodé světy.

K textu. Sbírka je rozdělena do tří oddílů (Dům, Mezi prahy, Ze snů), mezi něž jsou básně distribuovány zhruba v poměru 1:2:1. Největší váha je tak již samotným ustrojením knihy položena na její prostřední část. Názvy oddílů odpovídají celému duchu sbírky, a je tak patrné, že v Interiérech máme čest s jevem v současné české poezii řídkým, totiž s koncepční prací. Tento fakt a již zmíněná symetrická distribuce textů vytvářejí jistý velice důležitý efekt. K němu později.

Zásadním rozdílem oproti předchozím sbírkám Šťastné je ono viditelné obrácení dovnitř. Jak si správně povšimla Martina Kavková ve své bakalářské práci Nové osobnosti české poezie (Univerzita Palackého v Olomouci, 2010), v Interiérech nejsou k nalezení „pozorovatelské básně“. Tyto básně popisovaly především exteriér, básnický subjekt byl v pozadí a naopak lidé z ulice se stávali zajímavým terčem, pozorovatelským cílem básní“. Kavkové postřeh je zásadní. Nejen pro kontext aktuální sbírky, dokonce ani jen pro autorčino dílo jako celek. Tento obrat lze vnímat jako odvrat od nahodilého, roztroušeného deskriptivismu 90. let (který v mých očích symbolizuje tvorba Petra Borkovce). Šťastná činí obrat o 180 stupňů (stačí porovnat již názvy sbírek: Krajina s Ofélií, Akty) a obrací se od tohoto statického básnického infinitivu k dynamice vnitřního prožívání. V mnohém (ale jen v tom dobrém) její současné psaní připomene „bytový existencialismus“ Petra Hrušky, svou podstatou však zůstává zcela svébytné, křehké, ale dospělé: v nejlepším slova smyslu ženské.

Úvodní oddíl Dům je určován a formován vztahem a soužitím dcery s matkou: Matka zaklíná prostor bytu lze vnímat jako erbovní verš. Ať už je to pak dialog (až erbenovské Nechoď ven), popis soužití (V dlouhém tichu / se můj strach nesnese s jejím) či prosté tvrzení (Myslím na to a miluji svou matku), postavy dramatu jsou jasně dány a rozehrávají významuplnou rodinnou hru, jejíž význam dalece přesahuje onen nejhlubší z příbuzenských vztahů.

V druhém oddílu se ocitáme Mezi prahy. Jako jméno celé sbírky i většinu textů lze také tento název interpretovat dvojím způsobem, v základním, nepřeneseném významu, tj. uvnitř, v prostoru bytu či domu, i ve významu přeneseném, metaforickém, tj. mezi prahem dětství a prahem dospělosti, mezi kterými také celý oddíl tematicky osciluje: Chodím z místnosti do místnosti / a přenáším peřiny tak dlouho / až na nich usnu / v místě nikoho / mezi prahem a prahem. V jednom místě (vědomě? nevědomě?) doslovně odkáže na báseň Evy Košinské ze sbírky Solný sloup: Volám tě / když jdu koupit maso na polévku (…) // Volám tě na nádraží / v koupelně i na schodech (podtržení O. H.) Celkově jsou texty zde zastoupené velice konkrétní, ale přitom obsahují momenty výrazných přesahů, jakousi transcendenci od kuchyňské linky: Ráno tiché a tišší / čas prochází varem vody / prvními slovy a zvuky z ulice. (Předesílám, že řadu motivicky i geneticky podobných obrazů najdeme i v debutové sbírce Alžběty Michalové, která by měla vyjít letos v nakladatelství Fra.)

V závěrečné části Ze snů najdeme, jak již název napovídá, v podstatě zveršované záznamy snů (nebo jejich stylizací ). Je-li první oddíl úvodem do sbírky, pak tento je jeho abstraktním epilogem. Texty zde obsažené jistě nejsou špatné, ale místy se poněkud vymykají celkovému ladění sbírky, jejím ostrým rysům, a rozpadají se do snového zamlžení. Za nejlepší v této části pak považuji text poslední (Ona vlastně stojí / na špičce mého jazyka / a přemisťuje chuťové buňky / s potměšilým zaujetím // Pak s nohou přitisknutou k uchu / v baletní  póze zaklání hlavu // Ruka jako strom / Ruka jako pohyb / Ruka jako plocha / Ruka jako elektrická šňůra / připojení k realitě), a to právě kvůli onomu zpětnému napojení na realitu, které vysloví poslední verš celé sbírky.
K verši. Marie Šťastná je jedním z mála současných českých básníků či básnířek, kteří dokáží psát skutečným volným veršem, tj. tak, že pouze nerozepisují prózu do veršů, ale dávají svým textům velice specifickou organizaci, která plyne zároveň s volným proudem řeči i proti němu. Jazyk se básnířce nestaví do cesty. Není jí produktem, ale surovinou. A to je velice podstatné!

Chtěl bych se nakonec vrátit k onomu efektu, o kterém jsem se zmínil ve třetím odstavci. I když sbírka Interiéry na první pohled nemá zjevný pevný řád,  koncepční povaha této knihy, symetrické rozčlenění veršů do jednotlivých oddílů, jednotný přístup k motivům i tématům, nenásilná metaforika a vědomá, cílená práce s veršovou organizací činí z této knihy velice koherentní básnickou událost a podle mého názoru i jeden z nejlepších původních básnických titulů roku 2010.


Marie Šťastná: Interiéry. Host, Brno 2010. 80 stran.