Fragmenty osudů

Dalším titulem vydaným v České knižnici, reprezentativním výběru české literatury, jsou dva texty Josefa Jedličky – Kde život náš je v půli se svou poutí a Krev není voda. Prvně jmenovaná próza vyšla poprvé v roce 1966 v edici Život kolem nás, ve které vyšly mimo jiné Směšné lásky Milana Kundery nebo Hrabalovy Ostře sledované vlaky, ale také prózy dnes již zapomenutých autorů. Jméno Josefa Jedličky bohužel patří k těm méně známým.

Kde život náš je v půli se svou poutí představuje jednu z nejzajímavějších literárních reflexí 50. let. Složitě strukturovaná próza pracuje s mnoha rovinami vyprávění, střídá prostor i čas. Z jednotlivých životních okamžiků skládá mozaiku osudů, životní příběh vypravěče a jeho okolí vystupuje na pozadí velkých dějinných změn, což mu dodává zvláštní perspektivu.

Hrdiny příběhu jsou obyčejní lidé starého světa, kteří leckdy zcela marně bojují se světem novým a jsou pouze svědky absolutní proměny reality. Jedlička má vytříbený cit pro detail, díky kterému je próza velice působivá, zaměří se na určitou drobnost, skrze níž odkrývá paradoxní bizarnost doby mnohem výrazněji než přesným líčením. První čtení může vyvolat drobný úsměv, vyprávění o tom, kterak manželka napadla muže kvůli večerní škole a rozboru Máchova Máje má potenciál být zábavnou historkou, při vědomí toho, že vzdělání a klasická milostná poezie mohou být příčinou domácího násilí a rozpadu rodiny, začíná mrazit.

Krev není voda, druhý text v tomto knižním souboru, je rodinná kronika Jedličkova rodu, věnovaná jeho vnoučatům. Oproti první próze je nepoměrně rozsáhlejší, ani po formální stránce se nepouští do žádných velkých experimentů. Jedlička v knize zachycuje historii svého rodu s pečlivostí a důkladností. Nezapře v sobě etnografa. Pozornost věnuje nejen lidem, ale i krajině a lidovým zvykům. I v tomto textu sledujeme odchod starého světa, který je nevyhnutelný, ale plynulý, v Jedličkově podání má přídech nostalgického povzdechu s úsměvem na tváři.

Ačkoli si obě prózy na první pohled příliš podobné nejsou, mají společných několik rysů. Pro obě je klíčové slovo paměť. Jedlička se obrací k paměti své, k paměti své rodiny, ale také k paměti krajiny, která je schopná podat neméně důležité svědectví. Druhým spojovníkem je již zmiňovaný cit pro detail, který Jedličkovi umožňuje věci ukázat v dosud netušených souvislostech.

Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí, Krev není voda. Host, Brno 2010. 600 stran.