Literatura vs. Fotbal aneb Prázdniny

Skončily prázdniny. Slunce nás obdarovalo ještě míň než literární produkce a jediný, v čem jsme se mohli vykoupat, byl průšvih české reprezentace v Norsku. Kdyby se to smělo, řekl bych, že nás rozstříleli jak Brejvik. V sobotu se tak utká česká soldateska se Skoty a nikdo nečeká nic jiného než ostudu. Snad nebudou mít ostrovani po zápase na tvářích vyříznutý Glasgow smile. Prázdniny jsou spojeny s dětstvím, a tak se tentokrát budu věnovat výchově.

Prošel jsem si ve svém životě jak výchovou fotbalovou, tak literární. Jelikož zde bráním už poněkolikáté spojitost literatury a fotbalu, musím říct, že i ve způsobu rozvíjení mladých talentů si tyto dvě oblasti nezadají.

Když vzpomínám na většinu svých fotbalových trenérů, popadám se za břicho a přemýšlím, zdali je to smích nebo nevolnost. Nejvýraznějším zástupcem je jistě Jiří Lopata. Někdy si říkám, že kdo v Čechách neumí trefit balón ani bodlem, dá se na trénování mládeže. Fotbal zkrátka nebyla ta nejsilnější stránka tohoto stratéga. V podstatě to byl takový humoristický spisovatel na lavičce komického fotbalového týmu (já jakožto kapitán jsem byl vůdcem šašků, jejichž největším úspěchem bylo zkompletování 11 hráčů do utkání). Oblíbenou činností pana Lopaty bylo vršení pohotových vulgárních epiteton ornans na adresu soupeřových hráčů. „S kym si myslíš, že mluvíš, že neklečíš,“ byla hláška nejčastější a za stavu 0:4 pro soupeře vždy zněla absurdně jak z Havlovy Chyby. Následovalo vždy populární „Nech se vyfotit a pověs to na náměstí, aby každej viděl, jakej si čorák.“ Myslím, že kdyby nahý Magor Jirous recitoval své básně na těch vesnicích, kde jsme hráli, nehrozilo by mu fyzické napadení tolik, jako tehdy nám. A tak mě vychovali ve vskutku brilantního čutálistu. Škoda jen, že mě ti trenéři o správné technice šajtle naučili asi tolik co o estetické funkci.

Ale literární výchova nezůstává pozadu. Stejně jako každý školák i já napsal spousty zbytečných slohových prací. O sluníčku, o podzimu i o malovaném džbánu jsem psal úvahy, popisy i básničky. Problém nastával například při slohových narážkách na chlupaté podpaží naší paní učitelky přírodopisu s inspirativním příjmením Diviznová. Když jsem poté napsal maturitní fejeton o svém strejdovi, který s oblibou při fotbale prohlašuje, že „tohle by dal i čurákem“, dostal jsem sice dobrou známku, ovšem s varovnou poznámkou, že se to nesmí dostat do rukou panu řediteli. O pár let později, při pročítání Utrpení knížete Sternenhocha, jsem si představoval, jak by pan ředitel asi ocenil jeho scénu, kde útěrku namočenou ve vlastních výkalech vkládá do úst své manželce. Ale pravda, to není literatura, která přežila desetiletí. Takový Herben psal krásné kulaté větičky plné hezkých slov, a jak se panečku dodnes čte. To jediné, čemu mě učitelé v literatuře naučili, je, že „serpentina není žádná zatáčka“ (jak tvrdila paní učitelka) a dobré literární dílo se pozná podle pravopisné bezchybnosti. Ach, jak snadné by bylo recenzování, kdyby to platilo. Pane Topole, za vaši Sestru vám dávám trojku, jelikož na těch tisíci stranách máte tři hrubky. Jinak pěkné, hezky jste to vymyslel, ale bohužel, chybičky jsou chybičky. Jenom nevím, jak by si doboví recenzenti poradili s Modlitbou kamene.

Nevím, jestli moje učitelka literatury ze základky udělá třicet nožiček, a taky nevím, jestli Jirka Lopata někdy četl Máchův Máj. Ale jedno vím: Dokud budou takoví lidé pěstovat fotbalové naděje u nás, 3:0 v Norsku bude úspěch děj se co děj. Literatura má to štěstí, že ji produkují tak trochu blázni, a ti se vychovat nedají.

Výchova fotbalistů vs. Výchova spisovatelů 0:0