Kašlu na poučky neupřímných polopastorů

S Emilem Haklem jsme se sešli, abychom prohodili pár slov o jeho staronovém, nebo možná novostarém románu Intimní schránka Sabriny B. (Final cut). Rozhovor se samozřejmě stočil i k jiným tématům, ale o tom třeba někdy příště. Protentokrát zůstaňme u literatury. Intimní schránka Sabriny Black z roku 2002 prošla určitou transformací, je tu znova, ale je jiná. Jaký je vlastně Final cut?

Proč jste se rozhodl svůj první román z roku 2002 přepsat a kdy jste se pro to rozhodl?
To mělo prozaickou genezi. Nakladatel chtěl někdy koncem předloňské zimy zadat dotisk vyprodané knihy a já měl jen zanést do textu korektury, jenže ty pak spontánně přerostly v přepsání celého textu.

Jak dlouho jste na úpravách pracoval?
Měl jsem kliku, že jsem se tou dobou živil jako externí editor, takže jsem měl čas psát víceméně denně. Tím pádem to trvalo jen asi osm měsíců, píšu pomalu.

Zrodil se nápad předělat knihu při práci na jiné knize (textu)?
Ano, šlo o řetězovou reakci po dopsání Pravidel Směšného chování.

V čem je pro vás Sabrina tak zásadní, že jste se k ní vrátil? Nejde jen o marketingový tah, vydat rychle další knížku, když ta poslední (Pravidla směšného chování) měla u čtenářů i kritiky úspěch?
Vrátit se můžete i k naprosto nezásadním textům, jen pro tu radost je zkusit uspořádat jinak a líp. Marketingový tah to nebyl, protože bych spíš předpokládal, že Sabrina zůstane po zákonu střídání světla a stínu ve stínu, kdybych takhle uvažoval. Ale hlavně – i kdyby to tak bylo, co by na tom bylo špatného, snažit se uplacírovat další knihu, dokud jsou dráty žhavé?

V čem vlastně podle vás spočívá ta změna?
Ve zkrácení, zpřehlednění a o něco logičtějším uspořádání. Podstatná je změna rytmu – původní Sabrina byla poměrně amorfní, tak jsem text nastřihal, zkrátil a poskládal tak, aby měl aspoň trochu jasné frázování, aby měl švih.

Vy tedy ty změny vidíte pouze jako formální?
Změna rytmu je poměrně zásadní věc, ale ono šlo víc o obsah. Děj je založen na proběhnuvších událostech, tím pádem se v něm vyskytují reální lidé. Některým jsem částečně v rámci té první verze nasadil psí hlavu, překroutil jsem si je po svém. A to se myslím s reálnými postavami dělat nemá.

Ale tak pořád je to literatura…
Jo, ale ty lidi žijou a jsou v reálu podstatně složitější a zajímavější, než jak jsem je původně pojal. Nevím, jestli se mi to podařilo z tohohle pohledu napravit, ale byl to hlavní důvod, proč Sabrinu předělat.

 

Proč jste nešel dál a nenapsal něco nového? Vidím to tak, že se váš autorský styl zákonitě vyvíjí… Je vůbec důvod něco přepisovat?
Styl se vyvíjí, v tom je právě jádro pokušení – zkusit to po deseti letech namydlit znovu s odstupem. Mimochodem, text se následkem úprav smrskl asi o třetinu, ale grafik Pavel Růt jej při výrobě téhle nové verze nějak záhadně nafoukl tak, že jsou ty dvě knihy, původní a nová, napohled stejně tlusté.

Máme tedy vedle sebe dvě knihy s téměř totožným názvem a podobným obsahem. Jako čtenář z toho můžu být poněkud zmatená. Vnímáte to jako jeden text, nebo dva odlišné? Zříkáte se původní Sabriny?

Nezříkám, proč by? Zmatek možná vznikl, ale myslím, že na nějaké systematizaci celkem nezáleží – jsou prostě dvě knihy, které se v něčem kryjí, v něčem rozcházejí a v něčem doplňují. Proč si vymýšlet jiný název, když jde vlastně o stejnou knihu, jen je tak „hafíčko“ předělanou? To je blbost. Jmenují se skoro stejně, takže to trochu mate, ale nepřišel jsem na výraznější způsob, jak je oddělit a zároveň podotknout, že vycházejí ze stejného základu.

Žijeme v rychlé době. Myslíte, že je potřeba čtenáři knihy zpřístupňovat nebo ulehčovat četbu?

K hypotetickému čtenáři je to asi fér.

Jaká próza vás oslovuje jako čtenáře?
Obecně mě oslovují spíš texty, které jsou výsledkem, byť to zní příšerně banálně, něčího existenciálního zápasu. Které jsou psány v situaci, kdy tomu člověku nic lepšího nezbývalo, než psát. Těch je poměrně málo, dokonce čím dál méně.

Myslíte, že literární trh podobné výpovědi nenabízí?
Současná literatura většinou akceptuje jalové požadavky trhu a ze všech sil hledá témata, která by přežraného čtenáře na chvíli zaujala, víc sama od sebe nežádá. Je mi protivná proto, že se z ní nic nového nedozvím, leda to, jak se autor trápil, aby vymyslel něco, co tu ještě nebylo. Fantastické spekulace na pomezí sci-fi, nepodložené záhady, životy po životě, alternativní konce druhých světových válek, případně rovnou civilizací, laskavé životní poučky neupřímných polopastorů, pseudohistorické fantasmagorie. Těchhle pitomostí chrlí nakladatelé tuny, protože je živí.

Co vás na tom nejvíce popouzí?
To, že si vespolek rychle zvykáme na zábavné lži a ony se rychle stávají přijatelnější než skutečnost. Jakmile vytěsní tenhle barevný hnůj realitu, nemůže to dopadnout dobře. A to ono ani nedopadne, takže je vlastně všechno v pořádku. A z druhé strany se klidně dá přečíst slušná detektivka nebo svižně psaná literatura faktu, nad ty naopak není.

Kde vidíte tu hlavní příčinu komercionalizace?
Asi je ve hře jediná věc – prachy, nic jiného.

Někdy se také tvrdí, že po pádu komunismu, literatura devalvovala, protože ztratila svoji společenskou funkci.
Tak ona ta společenská funkce byla uměle nafouknutá a celé generace tuzemských spisovatelů z toho žily, z toho, že spisovatel je někdo, kdo má kredit říkat, jak co je a jak co není. Nejsem historik, takže netuším, kdy to vzniklo, možná už někdy za dob Havlíčka Borovského. Každopádně umělá bublina, která s nástupem reálné demokracie přirozeně prdla. Myslím, že teď je to v pořádku.

Co je pro vás kritériem dobré literatury?
Žádné kritérium nemám. Ale stává se mi, že náhodně otevřu knihu, přečtu větou, a když je ta věta vystavěná tak, že musím na chvíli zabrzdit, protože tam je nějaká konstrukce, posun nebo prostě energetický náboj, který mi nedovolí tu knihu zavřít, čtu dál.

Sledujete tvorbu svých kolegů?
Jak čí. Jsou lidi, u nichž to má pořád grády. Ale je jich z mého pohledu málo, čímž nechci říct, že bych se snad cítil jako nějaký zástupce těch grádů.

Píšete někdy o něčem, co se vůbec nestalo? Čirá fikce?
To bohužel vůbec neumím. Strašně rád bych.