Smrt si musíš vysloužit

Hana Androniková vtrhla na české literární políčko jak vítr do stodoly. Debutovala v roce 2002 knihou Zvuk slunečních hodin, za kterou ihned získala Magnesii Literu jako objev roku. Rok poté vydala povídkový soubor Srdce na udici a letos se pyšní další nominací na Magnesii Literu, tentokrát v oblasti prózy za svůj druhý román Nebe nemá dno. Že patří k horkým favoritům, netřeba připomínat.

Jazyková stránka knihy by vydala na samostatnou, až nesnesitelně hutnou recenzi. Androniková dokáže v rámci několika málo vět vystihnout to, co by jiným autorům vystačilo na celý román, některým obzvláště střeva-ždímajícím i na několik dílů. Její zkratkovité vyjádření nepostrádá napětí a dynamičnost, které je ještě umocněno absencí velkých písmen v názvech i na začátku vět. Jednotlivá slova jsou natolik intenzivní, že je čtenář nepotřebuje, ba ani nechce vidět v rozepsaných větách, nedejbože odstavcích. „ránem víří telefon, vím dobře, co v něm bude znít. studená sprcha, tvůj poslední smeč. z kláves na tvým piánu jsou rubíny a vážky, letí oknem ven. a pak to přijde, přemet, příslovečný klik. něco uvnitř přeskočí, chci puknout, prasknout, vyletět. potřebuju řvát, házet, rozbíjet.“

Autorka si hraje s jazykem jako s příběhem, oboje můžeme považovat za experiment s nezřejmým koncem. „chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít. chci, abych chtěla žít.“ Ale samotný jazyk se v průběhu románu s vývojem děje mění. Nejen že se střídají různé vypravěčské roviny, sentimentální vyznění s ironickým, emaily s fyzickými rozhovory, ale též se v jazyku odráží racionalita hlavní hrdinky, jež ale krůček po krůčku přestává být tou dominantní silou. I učení cizího jazyka, konkrétně španělštiny, jí přináší nový pohled na jazyk, „když neumíš jazyk, většina domácích tě má za pitomce. nevadí, v roli přitroublého dítěte je jí celkem fajn.“ Přemýšlí o jazyku jako celku, jeho smyslu, o podobnosti ve výrazech. Propojení mysli a jazyku je natolik silné, že například i pouhé verbalizování skutečnosti, že je hrdinčin otec mrtev, stojí postavu spoustu sil, ač se jedná o několik let starou informaci.

Knihu Nebe nemá dno tvoří deníkové zápisky v rozpětí sedmi let. Každá z pěti částí, z nichž je kniha tvořena, se překvapivě liší nejen časovým určením, ale i prostorem. Přičemž mezi první a druhou částí uplyne šest let. Celý děj knihy se dá i přesto shrnout jednou větou: jak se hlavní hrdinka poprala s rakovinou. Hlavní hrdinka Ama se vlivem svých rádců-démonů rozhodne otočit zády k západní medicíně a následuje svůj vnitřní hlas, jenž ji dovede do Peru a do Spojených států. Ač bojuje se svým strachem, ač si říká, že „odjela do džungle, aby nikdo nepoznal, jak je zbabělá“, stále hledá smysl svých vizí. „má pocit, že našla, co hledala, a když se nad tím zamyslí, nechápe, z čeho ten pocit pramení, protože jí nějak uniká, co vlastně hledala. (…) dokud hledám, tak stále ještě jsem.“ Postupně přichází na to, že není důležité soustředit se na smysl hledání, ale právě na samotný fakt hledání – brát hledání jako cestu. Nejen do hlubin amazonského pralesa a nevadské poušti, ale zejména do své vlastní duše. Přičemž všechny tyto cesty se do sebe navzájem proplétají jako liána, ale mačetu na jejich rozetnutí není radno použít, neboť jejich mohutnost je cílem celé výpravy.

Tuto cestu můžeme nazvat i poutí za nalezením svobody. V myšlenkách, uvažování, v prostředí, jež si hrdinka vybírá k životu, v lidech, které toto prostředí utváří. Svoboda jako výraz smíření se svým osudem, s historií; svoboda jako mír v duši; a zároveň jako možnost svobodné volby a chování. „jsem na tebe hrdý. dotáhlas to tak daleko, že se můžeš chovat jako naprostý blázen a nikdo se nad tím nepozastaví. myslím, že neexistuje větší svoboda.

Díky proudu myšlení, pocitů, četné intertextualitě (ať už se jedná o odkazy na filozofy, vědce, spisovatele či jen připomínku Tří oříšků pro Popelku) Androniková čtenáře vtahuje do knihy tak intenzivně, že splýváme s její vazbou, pronikáme do složení černé barvy.

Nebe nemá dno představuje svérázný dokument o jedné životní cestě, která se tak trochu vymkla standardu, ale přitom je nám všem svou povahou velmi blízká. Nemusí na nás být seslána rakovina, abychom netápali v otázkách životní cesty, údělu, potažmo jeho smyslu. Stopařův průvodce po galaxii dává na tyto otázky odpověď „42“, Hana Androniková na to odpovídá hledáním, svobodou a heideggerovským bydlením ve světě.