Nebezpečné s-myšlenky

Heslem autora knihy Levicové smýšlení Erika von Kuehnelt- Leddihna je „Right is right and Left is wrong.“ To, stejně jako předmluva Romana Jocha, dává tušit, jakým směrem se celý text bude ubírat. Už na prvních stránkách se autor prohlašuje za „extrémně konzervativního arciliberála“ (a neméně extrémního katolíka) a „důrazně odmítá demokracii.“ Text se tváří jako dějiny levičáctví, po jehož vymezení následuje historický přehled od „kořenů“ přes Francouzskou revoluci a socialismus až k nacismu (sic!), ale většinu ho zabírá podrobný „rozbor“ období od první světové války po zhruba 70. léta (kniha vyšla v roce 1972, přepracovaná pak v r. 1990). Kniha měla primárně oslovit americké čtenáře, ale díky péči nakladatelství Wolter Kluwers a Cevro institutu, se jí dnes může potěšit i čtenář český. Jaké smýšlení tedy skrývají její stránky?

Keuhnelt-Leddihnův postup pro vymezení levicovosti je poněkud kuriózní. Dal by se s nadsázkou nazvat žádný nepřítel napravo, což znamená, že autor, který opakovaně zdůrazňuje, jak je antidemokratický, přesouvá všechny pravicové elementy, jež jsou vnímány negativně (např. nacismus) na levici. Podle jeho výše zmíněného hesla to, co je špatné, logicky musí být levicové. Prostor, který si tak vymezí pro popsání levicovosti, je velmi široký. Co je tedy vlastně to levicové smýšlení? V prvé řadě „choroba.“ Levicovost je pro Kuehnelt-Leddihna příznakem šílenství: „základem nelidskosti levicové úvahy, celé levicové filosofie má svůj původ v šílenství a k šílenství také vede.“ Pomineme- li, že je vždy na pováženou označovat své protivníky za nelidské, problematická je už samotná ontologizace rozdílu mezi pravicí a levicí, tedy neochota brát je jako historicko-politické proměnné, vycházející z autorovy teologické vize politiky. Kuehnell-Leddihn je přesvědčen nejen o tom, že „hlubší význam historie je teologický“, ale i o tom, že Bůh je na jeho straně. Což je přesvědčení, se kterým se vždy obtížně polemizuje a jež vede až k bizarním výrokům, jako když odmítnutí bratrství Francouzské revoluce, proti němuž staví jako prvotní koncept Otcovství, dokládá vážně míněnou otázkou „Copak ale existují bratři bez společného otce?“ Pravicové myslitele konzistentně s touto pozicí vykresluje jako vznešené duchy oplývající všemi ctnostmi, ty levicové pak jako ďábelské, po zlu prahnoucí, bezcitné polokretény. Mimo jiné o nich říká: „Pustošení působí potěšení všem levicově smýšlejícím lidem, naplňuje je ďábelskou radostí.“ Čtenář pak bezmála očekává, že na další stránce se dočte, že levičáky byli i Caligula a Attila Hun.

Kuehnelt-Leddihn na mnoha místech pranýřuje nedostatek historického vzdělání v USA. Jeho vlastní text ale není historický ani analytický, spíše instruktážní a propagandistický. Fenomény nálepkuje tak, aby je mohl zařadit pod dobro či zlo ( jiná alternativa není ), a to tak, jak se mu to zrovna hodí. Otcem Francouzské revoluce (a zprostředkovaně tak celé levicovosti) tak činí nikoli Voltaira či Rousseaua, ale – markýze de Sade. Což je zcela nepodložené a marně bychom takový názor hledali u historiků Revoluce. Sade byl za svého krátkého politického angažmá v Konventu marginální postavou a značnou část Revoluce strávil ve vězení. Jeho spisy, Kuehnelt-Leddihnem označované za důležité prameny levicového myšlení, byly takřka zapomenuty do doby, než je objevili surrealisté v první polovině 20. století. Ale tento krok, jako mnohé jiné v této knize není historický, ale ideologický a strategický. Umožňuje jejímu autorovi totiž celé levicové myšlení označit za inherentně a nevyhnutelně sadistické. Podobně historicky „relevantní“ je také např. líčení předrevolučního Ruska jako na soudobé evropské poměry výjimečně svobodného a „rovnostářského“ státu, což je čistá demagogie, naprosto kolidující s názory renomovaných historiků Ruska (podotýkám, že konzervativních) Richarda Pipese či Orlanda Figese. Přístup ke kolonialismu pak ilustruje Kuehnelt-Leddihnův kulturní a náboženský fundamentalismus, když ho líčí jako cosi, co velmoci dělaly vlastně z nezištné náklonnosti k „zaostalým“ bližním za vlastních ekonomických ztrát. V Levicovém smýšlení se dokonce dočteme, že generál Pinochet se snažil mučení v Chile „potlačit a vykořenit“ (sic!). Vedle toho všeho působí zamořování textu (většinou naštěstí jen v poznámkovém aparátu) zbytečnými genealogickými podrobnostmi evropských šlechtických rodů sice zbytečně, ale zcela nevinně.

Bohužel vzhledem k nevalné úrovni českého překladu je leckdy obtížné určit, které nešťastné či nesmyslné formulace jsou autorovy a které jdou na vrub překladatelově nekompetenci a mizerné redakční práci. Narazit se dá na Markuse místo Marcuseho, Sartreho místo Sartrova, Pilgrimské otce namísto Otců poutníků, nonsensy jako anexace a anglismy typu Herzen místo Gercen. Jen autorovou „zásluhou“ ale je, že jeho kritika nestojí na analýze pojmů a politickým formací ani není teoreticky ukotvena, jak bývá zvykem u politických filosofů ( jakkoli to může být občas abstraktní a suchopárné). Stojí spíš na vágních a demagogických „analogiích“ (spíše však chybných úsudcích) typu srovnávání demokracie a řízení nemocnice. Přitom se stále podivně snaží harmonizovat své pohrdání „krvežíznivými masami“ s úsilím ukázat, že i pro ně je jeho pozice ta nejlepší. Levicové smýšlení je kniha pro „pravověrné“, z které se lze dozvědět jen velmi málo o levicovém myšlení, zato poměrně dost o myšlení „extrémně konzervativních arci-liberálů“. Ať už to znamená cokoli.

Erik von Kuehnelt-Leddihn: Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Wolters Kluver. 2010. 576 stran.