Demla snad raději nevydávat

Zamyšlení nad edičním přístupem k souborným spisům Jakuba Demla

Básník Jakub Deml byl už za svého života rozporuplnou postavou nejen našeho literárního světa. Provokoval, kde mohl a provokovat nepřestal ani půl století po své smrti. Příznačně by se dalo říct, že vše začalo tak nevinně… vždyť šlo jen o to, vydat Demlovy sebrané spisy. Akt, který se více či méně úspěšně podniká (nebo se o tom alespoň mluví) s každým významným autorem naší historie. Nesměl by to být ale Jakub Deml, aby vydání jeho uceleného díla proběhlo bez problémů. Diskuse o tom, jak jeho spisy vydat se však bohužel zvrhla něco dočista jiného; pojďme se tedy podívat blíže na problematiku edičního zpracování a inerpretace sebraných spisů nejen Jakuba Demla.

K tomuto článku mě tedy podnítila návštěva moderované diskuse nad vydáním souborných spisů Jakuba Demla, již ve čtvrtek 6. října hostil refektář dominikánského kláštera sv. Jiljí. Ne náhodou. Deml totiž dominikánům odkázal práva na celé své dílo. Dominikáni jsou tedy těmi, kdo rozhodne jak (ne)vydávat Demla. Diskusi moderoval Martin Bedřich z nakladatelství Academia, jež podpořilo projekt druhého účastníka debaty – Martina C. Putnu.

Ve zkratce jde o toto: Martin C. Putna ve spolupráci s nakladatelstvím Academia připravil projekt třináctisvazkového (!) souborného vydání básníkových spisů. Podle Putnových slov má jít o první celé, neeliminované vydání všeho, co kdy Deml napsal, s ideou vydat vše tak, jak to Deml napsal, a pokusit se nepřidat či nevynechat ani čárku. Zároveň má jít o jistou konfrontaci s dosavadními edičními pokusy Fučíkovými a Vodičkovými, které vždy nějakým způsobem z básníkova díla vybíraly to podstatné pro své určité zaměření. Během večera více než častokrát zazněla slova interpretace, interpretované. A tak se konečně dostáváme k příčině tohoto článku.

Martin C. Putna několikrát ze svého místa na pódiu refektáře zahřímal, že nechce interpretovat, že nebude interpretovat, že vydá Demla zcela a bez jediného komentáře; jediné, co zachová, budou ediční poznámky, jež by tedy jakž takž měly zdůvodnit rozličné textologické zásahy. Putna ještě neví, jaký přístup k textům zvolí, svou představu nebyl schopen přesvědčivě přednést; první svazek má ovšem vyjít už příští rok. Lze tedy předpokládat, že každý svazek bude textologicky vypadat úplně jinak. To ovšem ještě není vše.

Mimo to Putna uvádí, že vydá dílo Jakuba Demla chronologicky a zároveň je uspořádá, jak říká, do jakýchsi „hnízd“. Tedy určitých tematických skupin, které mají Demlův životaběh kopírovat. Pozorný čtenář se tady jistě zarazí: Skutečně nejde o interpretaci?

Putnův projekt tedy zdá se počítá se čtenářským vydáním. „Ať si čtenář udělá o Demlovi svůj obrázek!“ nabádá Putna. To je jistě chvályhodný akt důvěry v českého čtenáře, otázka ale zní: Jde skutečně o čtenářské neinterpretované vydání, když čtenáři nabídne 13 svazků s názvy jako Expresionistické období, Sokolské období apod.? nebude se čtenář ptát, proč zrovna tyto a ne jiné texty patří do toho kterého svazku? Proč je nazván zrovna takto? A proč je třeba v „sokolském“ svazku jak text Sokoly oslavující, tak i ve zlém se s nimi loučící?

A nadto – není vydání nekomentovaných spisů ve 13 svazcích, které zaberou třináct let a schramstnou milióny korun (mimochodem ani jeden z pánů nebyl schopen říct, kdo celý projekt zaplatí), zbytečným luxusem? Navíc v době, kdy naše technokratická vláda rozhodla knižní kulturu eliminovat na nezbytné minimum (tedy spisovatelská esa Klause, Paroubka a spol.). Skutečně si Academia myslí, že se najde o tolik víc čtenářů, kteří by raději nekomentované vydání, než těch, kteří by stáli o souvislosti, kontext, různočtení (třeba Mohylu chce Putna vydat na třikrát, ve třech různých svazcích, jak je Deml přepracovával; srovnání všech tří textů si tedy čtenář udělá přinejlepším po dvou letech od vydání první verze!). Samozřejmě se tu nechci pouštět do polemiky o čtenářském entuziasmu. Problém vidím jinde a možná bude nezvykle pragmatický. Z tohoto „úplného“ výboru (a možná ani ne konkrétně z tohoto pro jeho nezřejmou redakční úpravu) stejně nakonec vědecká edice bude muset vzniknout. Té se nevyhneme, literární věda ji Jakubu Demlovi zkrátka dluží. Nebylo by tedy lepší, levnější, učinit tak rovnou? Když už k tomu Putna tak trochu podivně nakročuje svým „hnízdováním“, tedy už jistou interpretací, jež ovšem bez hlubšího vysvětlení bude zcela nepochopitelnou.

Mám obavy, že vydání takové edice, jak ji navrhuje Martin C. Putna, bude pro dílo Jakuba Demla spíše medvědí službou, než záslužným počinem, a to jsem se tu ani nepustil do komentáře samotné diskuse, jež se stala spíše prostorem pro vyhrocení osobních zdá se negativních vztahů mezi panem Putnou a skupinami dalších, již už v minulosti chtěli Demlovo dílo vydat, ale Putnovým odmítnutím, coby člena jakési grantové komise, nebyl jejich projekt schválen. Do těchto ryze osobních věcí skutečně nevidím, pouze to jaksi negativně kreslí lidský obraz páně Putny. Bylo by možná dobré, kdyby se k tomuto pan Putna vyjádřil nějak transparentněji, než jednoslovnými odpověďmi jako čtvrtečního večera.

Na závěr bych se ale ještě vrátil k tomu, o co mi šlo především: Má vůbec smysl, bavit se o neinterpretovaných vydáních? A pokud ne, nejsou tedy tato „polovědecká“ vydání (záměrně neříkám hybridní, neboť ta jsou smířlivá jak k vědcům, tak ke čtenářům, není to však zřejmě případ edice, o níž se tu bavíme) jen zbytečnými nedochůdčaty, jež obyčejného čtenáře znejisťují otázkou, proč jsou zrovna tyto texty v takové souvislosti, a čtenáře kritického zas iritují, že se o textech nic nedozví a stejně jako čtenář-laik si může jen lámat hlavu, co který ediční přístup znamená?

%%wpcs-17%%-date%%id%%