Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška

Je bez pochyb, že se slovinský filozof Slavoj Žižek stal nepřéhlédnutelnou postavou na politickém divadle (nejen) levicového diskurzu. Je rovněž zbytečné stokrát opakovat, že je postavou kontroverzní, vyvolávající silný despekt až animozitu, obdiv až nekritické uctívání, apatii až posměch. Vypořádat se s tímto (po výtce mediálním) obrazem, za nějž si ovšem může Žižek sám (což, budiž mu připsáno ke cti, na druhou stranu nezastírá) s tím,  že adekvátní hodnocení se nachází někde uprostřed, by bylo pouze banálním novinářským klišé. Mnohem samozřejmější a nepochybně užitečnější by bylo ptát se po tom, v jakém žánru politického, resp. filozofického diskurzu se „obr z Lublaně“ v současné době vlastně nachází, a teprve pak s určitým odstupem hodnotit či reagovat na jeho poněkud zvláštní styl psaní a „vyhrocené“ postoje.

Čerstvě vyšlé dílko „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“, beroucí si za svůj titul jeden z Marxových aforizmů z „18. brumairu Ludvíka Bonaparta“, představuje žánr, který lze pak ve světle této otázky označit jako silně angažovaný politicko-filozofický žurnalizmus v nejlepším slova smyslu. I proto zde těžko můžeme hledat hluboké, resp. novátorské filozofické analýzy, a to i z toho důvodu, že Žižek si svou teoretickou pozici připravil již počátkem devadesátých let a doposud se od ní žádným výraznějším způsobem neodchýlil. Tento soud může znít poněkud příkře přinejmenším vzhledem ke stále se radikalizující Žižekově rétorice, jež ovšem při bližším pohledu vskutku věrně následuje Žižekova ideologického konfrátera a v současné době nepochybně jednoho z nejzajímavějších filozofů současnosti (jehož originalita je, dodejme mimochodem, podepřena stejně vysokým sebevědomím) Alaina Badiou. Na druhé straně je nutné podotknout, že takřka všechny Žižekovy klíčové teoretické pojmy najdeme připravené již v jeho první velké práci „The sublime object of ideology“ z roku 1989, v níž poprvé v ucelenější formě (pokud toto označení lze na Žižekovy knihy, jež se vyznačují poněkud těkavějším stylem, vůbec použít) představil svůj svébytný amalgám Hegelovy filozofie a Lacanovy psychoanalýzy. „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“ lze pak chápat ve světle výše řečeného jako přímou intervenci do aktuálního dění, jako jednu z nejaktivističtějších Žižekových knih (je-li možné v tomto případě ještě stupňovat), jejímž úběžníkem není nic jiného než ekonomická krize z roku 2008.

Nelze říci, že by nám v tomto spisku Žižek tvrdil cosi zásadně nového. Takřka všechny jeho názory na kapitalizmus, liberalizmus či parlamentní demokracii známe z jeho předchozích knih. Co ovšem stojí za povšimnutí, je nový kontext, v němž jsou jeho soudy a předpovědi vysloveny. Teze o úzkém propojení západní parlamentní demokracie s kapitalizmem, o korupci a seriózních cyklických krizích jako strukturálních a nikoliv pouze nahodilých jevech či o nezreformovatelnosti současného politicko-ekonomického systému jako by současná krize jen potvrzovala. O to zajímavější je, a zde tomuto  symptomatickému projevu činí za dost informativní doslov Radovana Bartoše, reakce pobouřeného filozofického a žurnalistického establišmentu, pro nějž se Žižek změnil ze sice intelektuálně poučné, ale stále ještě zábavné figurky v „nejnebezpečnějšího filozofa Západu“ – označení, které vskutku působí nanejvýš trapným až směšným dojmem (pokud je ovšem myšleno vážně), zvláště v případě, kdy se nám poštěstí vidět samotného Mistra v živé akci. Ať už je tomu ovšem jakkoliv a Žižek se našimi reakcemi upřímně baví, nebo je jimi vážně znechucen, několik jeho postřehů je třeba vzít zcela vážně. Především jde snad již o definitivní rozbití oné moralizující kritiky, která vinu za krizi svaluje na hamižnost, egoizmus a bezohlednost burzovních makléřů a vlastníků velkých finančních domů. Na Bernie Madoffovi Žižek vcelku přesvědčivě ukazuje, jak se víceméně poctivý finančník a ikona Wall streetu musel snížit k podvodu, aby byl vůbec s to zachránit své vlastní podnikání. To Madoffa samozřejmě nijak neomlouvá, pouze ukazuje naprostou pomýlenost všech diskurzů akcentujících morální obrodu bez jakékoliv zásadní změny systému (není od věci dodat, že tento typ diskurzů protínal naskrz politické a kulturní spektrum od obou kandidátů na post amerického prezidenta až k papežskému stolci). Druhá, ještě závažnější kritika míří proti tezi, která kapitalizmus považuje za systém v hluboké krizi, jenž míří neomylně ke svému zániku. V tomto ohledu nebylo vskutku nutné čekat na Žižeka, protože tezi o permanentním krizovém stavu kapitalizmu najdeme pokud ne již u samotného Marxe, pak rozhodně u všech významnějších radikálních levicových kritik kapitalizmu po 2. světové válce a ve zcela explicitní podobě ji bude formulovat Deleuzův a Guattariho Antioedipus (1972). Žižekova zásluha spočívá spíše v permanentním poukazování na tento strukturální defekt kapitalizmu ve stále nových souvislostech. Nutným korelátem každé této cyklické obnovy kapitalizmu ovšem není jeho postupné oslabování, ale naopak (přes dočasné ústupky v podobě sociálního státu) jeho utužování doprovázené stále se zvyšujícími rozdíly mezi jednotlivými sociálními třídami. Odtud Žižek dochází asi k nejzajímavějšímu, ale zároveň nejdiskutabilnějšímu závěru, který socializmus (ve formě sociálního státu) nestaví do protikladu ke kapitalizmu, ale chápe ho jako jeho nutnou součást, jež mu na jedné straně dovoluje „přežít“ sociální otřesy a zajistit sociální smír, na druhé pak pojistit kapitál proti hrozbě bankrotu. Jako vskutku emancipační alternativu pak Žižek představuje reformulovaný komunizmus, jenž je ovšem podstatně vzdálen významu, který mu připisují komunistobijci v českých luzích a hájích. Žižek se zde (nutno říci – v Badiouvých stopách) snaží oživit raný Marxův pojem komunizmu nikoliv ve smyslu představy o konkrétním společenském uspořádání, ale jako radikálně emancipační hnutí ve jménu idejí rovnosti a spravedlnosti.

Žižekova kniha samozřejmě obsahuje mnohem více než jen tyto teze a postřehy. Nejsympatičtější na ní ovšem je, že není přeplácána lacanovskými pojmy v té míře, jak jsme tomu u něj byli doposud zvyklí. Žižek se v tomto směru v mnohém zmírnil a patrně právě proto jeho text působí o poznání příjemnějším dojmem, aniž by však ztratil cokoliv ze své údernosti. Snad by se této ctnosti mohli naučit i jeho čeští epigoni (po hříchu často neznalí Lacanových primárních textů) s vědomím, že text nečiní o nic zajímavějším, když na nás z každé řádky vypadávají „malé objekty a“, „velcí a malí D(d)ruzí“, „symbolična“, „reálna“ a jiné idiosynkrazie Lacanova výraziva. Na závěr si neodpustím jednu kritickou výtku k poznámkovému aparátu Radovana Bartoše. Je sice chvályhodné, že se překladatel a komentátor v jedné osobě snaží zpřístupnit českému čtenáři některé u nás ne zcela zaběhané pojmy, na druhou stranu mi zcela uniká důvod, který vedl překladatele k tomu, aby Žižekova exempla dovysvětloval per analogiam českými případy. Čtenář tak může nabýt dojmu, že z něj komentátor buď dělá naprostého ignoranta, jemuž se musí text „přiblížit“ domestikálními příběhy, nebo se jej snaží svými glosami varovat před možností nějakého „špatného“ výkladu.

Slavoj Žižek:  Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát):  Rybka Publishers 2011, 248 str.

%%wpcs-23%%-date%%id%%