55 007 znaků Ondřeje Buddeuse

Překládá z němčiny a norštiny, je šéfredaktorem časopisu Psí víno a aktivním básníkem; až do letošního roku mu však chyběla vlastní básnická sbírka. Ondřej Buddeus už před lety avizoval, že jeho prvotinou bude poněkud ornitologicky znějící soubor Rorýsi. Mezitím vycházely jeho texty v nejrůznějších časopisech a na internetu, až se letos konečně zadařilo a Ondřej svou první knihu vydal. Stalo se tak celkem předvídatelně v nakladatelství Petra Štengla. Kniha se ovšem nejmenuje Rorýsi (jejíž budoucnost je již léta v rukou nakladatelství Fra), nýbrž 55 007 znaků včetně mezer a je tak zajímavým počinem, že si bližší prozkoumání jistě zaslouží.

Musím se přiznat, že po přečtení názvu a prvních stran sbírky jsem se bál, jestli nepůjde o podobný počin, jako v knize Njkpůúp kkléedc Mariana Pally (pro ty, kdo neví: Njkpůúp kkléedc je 160 stran potištěných písmeny v žádném jazyce, nedávajících běžnému čtenáři žádný význam). Naštěstí se ukázalo, že následují i básně v běžném slova smyslu (tzn. veršové členění, někdy překvapivé pointy, někdy překvapivě bez pointy, občas nějaké básnické figury – zejména anafory) a pak vás začne zajímat i ten zbytek. Buddeusova kniha totiž není pouhou sbírkou básní, ale svébytným uměleckým počinem.

Na předsádce, kde většinou vídáme něco málo o autorovi, je spíše jakýsi návod, jak tyto informace získat: ondřej buddeus – google search – enter. I číslování stránek odkazuje k moderním technologiím, kdy první část knihy začíná stránkou 1_1 1_2, další 1_3 1_4 1_5 1_6 atd., podle toho, kolik specifických oddílů se na té které stránce vyskytuje. Zde je nutné alespoň v krátkosti přiblížit, čím je první část knihy specifická. Celá se skládá z všemožných znaků (pomlčkami počínaje a čísly konče) a nejrůznějších slov začínajících vždy na určité písmeno abecedy jednak za sebe poskládaných v abecedním pořádku a jednak se často opakujících. Celé to vypadá jako jakési rétorické cvičení. Zmíněné stránkování pak zajímavě řeší otázku básně jako obsahu knihy a básně jako hyperonyma pro knihu jednotlivých „básní“. Za tímto poměrně triviálním, o to překvapivějším řešením můžeme chápat snahu o překódování významu sbírky jako pojmu.

Odkazuje k tomu i samotný název, který asi nejanalytičtěji popisuje obsah sbírky a zároveň dává tušit, že nejde o soubor různých textů, nýbrž o komplexní textový počin(i přes to, že to soubor různých textů je). I kdyby už kvůli ničemu jinému, je soubor 55 007 znaků včetně mezer důležitým článkem v diskusi, co je vlastně báseň ve vztahu nejen ke svému konvenčnímu významu, ale i v kontextu sbírky coby tradičního místa čtení.

Naštěstí je Buddeusova kniha zajímavou i z hlediska obsahu.

Vraťme se k její první části, tedy onomu „rétorickému cvičení“. Můžeme se jen dohadovat, jestli jednotlivá slova a míra jejich opakování plní nějakou samozřejmou sémantickou funkci, a nebo jde jen o asociační pokus. Celá tato část může být chápána i jako verbalizace vzpomínání. Jistě to znáte, když si nemůžete na něco vzpomenout, přeříkáváte si celou abecedu a různá slova začínajících na jednotlivá písmenka, až vám hledané naskočí. Jako by básník TEPRVE TEĎ hledal, co chce říct. Pokud chápeme báseň jako konečný výraz, který význam získává s čtením, pak tady básník jakoby odhaluje samotný proces tvoření básně v něm samém.

Druhá část, tvořená už klasickými básněmi (tedy texty ve verších), začíná po té první nenápadně – pouze změnou číslování stránek z formátu 1_1, … na 2_1, 2_2 atd. Jsou tu vesměs básně, které se drží současné tendence mladé poezie, tedy velice krátké verše (často bývá veršem jediné slovo) bez jakéhokoli náznaku rýmové vazby a vůbec jakékoli básnické figury (pokud, tak nejčastější je, jak už jsem zmínil, anafora, která často pomáhá exklamaci v básni). Jazyk je velmi civilní bez vyloženě poetických výrazů.

Nezříká se interpunkce; nemá tedy ambice stát se účastníkem v surreálné hře bezbřehosti a mnohovýznamovosti. Tomu napovídá i menší neoznačený oddíl angažované poezie, který se takříkajíc nese napříč celou sbírkou. Pokud je jen součástí nějaké větší básně (např. střízlík (work in progress)), která si pokládá otázku, jak by vypadal křesťanský hřbitov, kdyby Ježíš skonal na šibenici, kdyby se ufetoval, kdyby skonal v on-line přenosu na youtube nebo kdyby třeba osvobozoval Čečnu, a mezitím do pokoje vlétne pták (Střízlíček) a je potřeba jej vyhnat ven, dostávají se tyto zřetelné odkazy na globální politicko-sociální problémy do sféry básnické tropiky, což z nich činí zajímavou poetickou aktualizaci. Pokud se ale stanou obsahem jen pro sebe samé (iraq news, odpovědná angažovaná báseň…), stávají se znakem doby, produktem doby, nikoli dobu znovu-utvářejícím. Tehdy své funkce nabývají zřejmě jen v dobře promyšlené veřejné deklamaci.

Pro Buddeuse je každá báseň výzvou. Pokaždé chce stvořit něco nového. Nevzpomínám si, že bych kdy v básni četl encyklopedické heslo i s celým bibliografickým údajem (střízlík (work in progress)); že by básník přímo jazykově tematizoval nejednotnost v tom, kdo je podmětem básně: „Pták mě (ho) pozoroval nezúčastněně“ (ibid); či že by tematizoval cenzurní zásahy. Na to, že je to sbírka utkaná z pouze 55 007 znaků včetně mezer, je zde stále co objevovat, což z ní činí jeden z nejpozoruhodnějších básnických textů současné provenience.

Buddeus, Ondřej: 55 007 znaků včetně mezer. Petr Štengl: Praha, 2011. 64 stran.