Ohlédnutí za Tajnou knihou

Když Irena Obermannová před časem vydala svou Tajnou knihu, nebylo skoro možné jí uniknout. V metru Saudkovu obálku člověk potkal pětkrát na jednom eskalátoru, autorka poskytovala rozhovory, v nichž do omrzení opakovala, jak moc ji zklamala reakce hlavního aktéra příběhu a kterak má spisovatel nárok na to psát o čemkoli a ve svém osobním životě dělat cokoli. Aféry se logicky chopil bulvár. V časopisech pro ženy vyšla řada článků pojednávajících o tom, jak se má a nemá chovat milenka atakdále.

Potíž s Tajnou knihou ani zdaleka není v tom, že se zaobírá něčím, co se údajně reálně odehrálo. Je spíš v tom, že všechno mělo nasvědčovat tomu, že budeme číst o něčem, o čem jsme dosud nic nevěděli a nečetli. Ale ouha: dopadlo to tak, že každý, kdo není zcela rezistentní vůči mediálním vlivům, předem znal konec příběhu. Sama hlavní postava (a alter ego autorky) navíc postupem času (reálného i fikčního) o „tajné“ knize pověděla dalším xy osobám. „Tajnost“ se tedy i v příběhu i ve skutečnosti postupně vytrácela, až z ní v závěru vůbec nic nezbylo.

Lze se přenést i přes to, že rozhodně nejde o provokativní text, který strhává ikony z piedestalů. Strategie je přesně opačná: zbožštění jistých ikon je v textu přítomno natolik intenzivně, že po čase irituje snad i ty, kteří proti těmto ikonám za normálních okolností v podstatě nic nemají.

Ale je tu ještě jeden neopomenutelný a neprominutelný fakt: ta kniha popisuje nudu a sama prostě je nudná – vypravěčsky i stylově. Většinu textu vyplňují litanie hlavní postavy během „čekání na Godota“. Druhou podstatnou část tvoří možné scénáře toho, co všechno se (ne)stane, až kniha skutečně vyjde. Lépe řečeno: čteme opakovaně rozsáhlé pasáže o tom, co se stane s knihou, kterou zrovna čteme, poté, až bude vydána. Budování značně neinvenčního kryptojazyka průhledně odkazujícího k aktuálnímu světu je po čase už jen otravné. Zmiňme snad ještě rýmovačky, kterými je text občas prokládán. Mají zřejmě dodat existenciální hloubku, ale většinou jsou jen (zřejmě nechtěně) humorné.

Jistý smysl má Tajná kniha z odstupu snad jedině jako osobní terapie skrze psaní. Deníček si ovšem může tvořit kdokoli, a přesto jej nemusí vydávat za román. Těžko předvídat, co se s tímto deníčkem stane, až pominou jeho spojitosti s aktuální realitou. Psaní pro psaní se zkrátka nestává automaticky literárním textem. I když: bude-li nadále intenzivně publikováno, třeba k tomu jednou dojde. Na eskalátorech se nyní můžete potkávat s novým kusem od Haliny Pawlowské.

Irena Obermannová: Tajná kniha, Motto, 2011, 256 str.

%%wpcs-22%%-date%%id%%