Konec škvoreckého věku

Dnes ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Velké jméno české literatury, nakladatelské činnosti i překladatelství. A mimo to všechno, i můj nejmilejší spisovatel.
Půl hodinu jsem koukala na onu zprávu a doufala, že zmizí. Marně. Během té hodiny se mi hlavou honily jen nadávky a pak už jen těžké prázdno, kdy jsem věděla, že se v intervalu od jedné minuty do dvou a půl hodin (což je přesná doba, než se z práce dostanu domů a naleju si prvního panáka) rozbrečím.
Josef Škvorecký. Umřel. A s ním i další Danny Smiřičtí, poručíci Borůvkové, slečny Stříbrné a vůbec všechny ty části lidí, kteří s jeho postavami srostli, kteří se v jeho postavách viděli. Uzavřel se celý ten příběh o pubertálním klukovi, co má rád angličtinu, jazz a děsně se mu líbí holky, zvlášť ta jedna. Uzavřel se kruh, co už dávno není jen o tom klukovi.
Jestli jste od něj nic nečetli, máte ideální šanci. Ze všech stran se teď budou hrnout jeho knihy, v Luxoru mu již jistě věnovali celý regál, který Vás udeří do očí hned při vstupu. Jak dojemné. Jak uctivé. – Nicméně, toto sdělení je natolik osobní, že vám tu nebudu jako štkající autorka vyjmenovávat úspěchy pana Škvoreckého, jeho životopis, datovat jeho dílo a se slzou v oku vám dokazovat, že to byl vskutku Pan autor. On byl. A nejlepší na tom je, že toto tvrzení nepotřebuje žádných dodatků.
Ač vím, jak pateticky toto zvolání vyzní, nemůžu si odpustit napsat, že mi fakt bude chybět. Fakt moc.