Palackého dějiny jako zdroj historické obraznosti národa

Fundující význam Palackého díla je nejen pro českou historiografii nepřehlédnutelný. Přesto jeho čtenářů ubývá, a to nejen mezi běžnými milovníky národních dějin, kterých je mezi českým čtenářstvem stále víc než dost, ale především v řadách samotných historiků.

Proč však dnes číst Dějiny, které jsou ostatně dávno překonané, co je oním fundujícím významem? Zjednodušeně řečeno, „stvořily moderní český národ”. Nejde však o jejich originalitu, ale spíše o šíří podání. Palackému se v Dějinách podařilo vetkat do svého vyprávění různé starší příběhy, obrazy české minulosti a propojit je v kompaktní celek. Dějiny utvářejí centrální osu, dle níž se události diskurzivně organizují. Vznikají jako reakce na novou potřebu pevných hodnot po zhroucení starých pořádků. Neboť si nelze představit kulturu, která by se nevztahovala k nějakému nadindividuálnímu subjektu, která by vůči tomuto subjektu nebyla organizována jako jeho příběh. A právě národ je soudobým řešením této nadindividuální subjektivity.

Tak Palacký začíná vyprávět téměř zapomenutý příběh slavné české minulost, v Rankově duchu „nastavuje zrcadlo”, aby umožnil národu poznání sebe sama. Avšak samotné Dějiny by jistě nestačily k vytvoření obrazu národa o sobě. V zjednodušené formě se dostávají k širokým masám skrze krásnou literaturu, výtvarné umění a politický program.

Právě tento přenos a změny v interpretaci událostí z Dějin tvoří jednu z nejzajímavějších částí Činátlovy monografie. Autor na několika příkladech demonstruje, jakým způsobem obrazy a texty dále šířily historicko-politický diskurz národní historie, ustavený Dějinami. Ačkoli ne vždy úspěšně. Příkladem mohou být Muchovy obrazy z cyklu Slovanská epopej, které, ač zobrazují známá symbolická centra českých dějin, se nesetkaly s příznivou odezvou veřejnosti, neb Palackým vytvořené obrazy rekonfigurovaly, reinterpretovaly (neodpovídaly tedy kolektivní paměti národa).

Dále je třeba zmínit, jak byly Dějiny použity na ideologickém poli. Činátl ukazuje svébytný život Palackého díla po jeho smrti, způsoby jakým s ním bylo nakládáno v politických zápasech o hegemonii (na příkladu T. G. Masaryka a Z. Nejedlého). Palackým vytvořený systém znaků sdílený národním společenstvím se stává mocnou zbraní v polickém sváru. Symbolická centra jsou naplňována různými, často protichůdnými obsahy, mohou tedy být použita pro jakoukoli argumentaci či dovolávání. Dává mluvčímu do ruky trumf pravdy, dobra a přenáší zápas do jiných rovin. A pokud jeho reinterpretaci společenství přijme, dojde proměny. Změní se na základě změny kolektivně sdílených představ.

Činátlova kniha by měla být čtena, nikoli jen pro kvalitu rozboru Palackého Dějin (v rovině obraznosti, strukturování zápletek apod.), ale především proto, že skrze ni si můžeme snadněji uvědomit způsob vytváření historického povědomí, možností práce s obrazy minulosti, jejich naplňování různými obsahy. Vždyť český mediální prostor stále překypuje explicitními či implicitními odkazy na naši historii, vždy za nimi stojí vypravěč, který svou promluvou sleduje nějaký cíl.

ČINÁTL, Kamil. Dějiny a vyprávění. Palackého dějiny jako zdroj historické obraznosti národa. Argo. Praha 2011. 383 stran.

%%wpcs-23%%-date%%id%%