Onanie, sebevražda, revoluce?

Taky jsem měl chuť dát Těsnohlídkovi do držky, když jsem poprvé četl jeho sbírku Rakovina. Vlastně jsem ji nemusel ani otevírat: Těsnohlídkova tvář přes celou obálku, ale to je málo, tak přidáme ještě jednoho Těsnohlídka zezadu, ještě k tomu si založí vlastní nakladatelství, které pojmenuje po sobě: jt´s. Vždyť takhle se nechová básník, ale rocková hvězda – vzpouzel se ve mně distingovaný intelektuál a milovník poezie. Můj první dojem nevylepšily ani samotné básně, najednou jsem jasně viděl oprávněnost výtek směřovaných Násilí bez předsudků: neoriginalita, prvoplánová provokace, banalita. Zdráhal jsem se však vynést nad sbírkou soud, cosi mi v tom bránilo. Četl jsem pak útlou sbírku znovu a znovu a byl jsem stále stejně zmatený: tak je ten Jenda dobrej básník, špatnej básník, anebo čůrák?

Čekal jsem, že mi moje rozpaky pomůže objasnit doslov Jakuba Vaníčka. Ten vykazuje určité rysy manifestu: vymezuje Těsnohlídkovu poezii v opozici proti „metaforami přetíženému deskriptivnímu lyrismu“, jeho „angažovaná pozice“ směřuje „k vyvýšenému bodu reflexe“, jeho metodou je „samozřejmě realismus – případně naturalismus, chceme-li jít ještě více do historie“. Doslov končí slovy: „Něco se někam pohnulo! Hotová lekce radikálního realismu!“ Radikální realismus? V literární historii máme mnoho různých realismů: kritický, socialistický, totální, sur-, hyper- a všechny se prohlašovaly za radikální. Zdálo se mi též, že nic není Rakovině vzdálenější než „vyvýšený bod reflexe“. Po přečtení doslovu jsem byl ještě zmatenější než předtím.

Pak ale náhle za měsíčné noci, procházeje po zdi břevnovské zahrady, jsem byl osvícen! Sbírka skutečně v něčem radikálně realistická je. Máme zde před sebou skutečně věrný obraz doby, nikoliv ale v jednotlivých básních, ale v celku onoho počinu a činu. Onen realistický vztah je zde založen nikoliv mimeticky či metaforicky, ale synekdochicky.

Ve sbírce nalezneme takřka kompletní patologii naší doby: narcismus (sebeprezentace autora na obálce), xenofobii (Rasistická poezie), paranoiu (Vlci u dveří ), mediální kýč (Pornografie), odcizení (Pohlednice z Prahy), infantilitu (Cirkusovej slon). Tyto jevy ale nejsou jen popisovány a zobrazovány, ale jako by jimi trpěla samotná sbírka. Těsnohlídek, který je až hypersenzitivním typem básníka, jako houba nasává všechny zplodiny tohohle světa a přetavuje je do básní bez ohledu na politickou korektnost, jako v případě Rasistické poezie. A tak sbírka skutečně demonstruje rakovinu současnosti, ale činí to skrze jistý sebedestruktivní exhibicionismus, v němž básník odhaluje sám sebe jako dítě a oběť svojí doby.

Poezii posledních let se přihodilo, že přestala fungovat jako komunikát, jejím označujícím přestala být společnost jako celek ( jako je tomu podle klasické Mukařovského definice estetického znaku), ale začala označovat především samu sebe, stala se prázdným označujícím (srovnej Barthesovy Mytologie). Jejím hlavním smyslem se stalo utvrzování čtenářů a autorů ve vlastní výjimečnosti: jsme jiní, čteme poezii. Poezie se stala pouhou značkou pro poezii. Těsnohlídek tuto neviděnou vyprázdněnost obrátil zvláštním způsobem naruby a učinil značkou sám sebe, začal být in. Pro literární svět se to rovná sémiotické sebevraždě, Těsnohlídek se pro něj stává zavrženíhodným odpadlíkem. A to vyžaduje odvahu, která si zaslouží obdiv. Lekci radikálního realismu tak dostává především literární salon.

Těsnohlídkovým básním by se dalo vytýkat mnohé, ale to za mě jistě udělají mnozí jiní recenzenti. Zdá se ale, že na ně najednou nemůžeme uplatnit dílocentrickou interpretaci, nemůžeme je už číst a interpretovat, aniž bychom před sebou neměli stále jejich autora. Celá sbírka je v podstatě jen rozvedením verše z Násilí bez předsudků: „tady/ tady jsem“. Samozřejmě, je to egoismus. Jenomže zmíněný verš můžeme vnímat i metonymicky: „tady/ tady jsem“, volá Těsnohlídkovými ústy člověk zoufalý v nemocné době. Rakovina tak skutečně „směřuje do prostoru, který není současné poezii důvěrně známý“ (Vaníček). Kam ale?

Měl jsem s sebou sbírku v hospodě, kde do ní nahlédl jeden kamarád, technicky vzdělaný člověk, který v životě poezii nečetl. Když narazil na báseň Cigareta jako sebevražda jako protest, vyvalil oči a prohlásil: „To přesně vyjadřuje moje pocity, když jedu ráno do práce…“ Oči jsem vyvalil i já, najednou mi to došlo: plebs promluvil! A říká, ano, tato báseň je o mně! Pocítil jsem jistou dějinnost toho okamžiku a vyměnil s kamarádem sbírku za hulení.

Domů jsem odcházel zadumán. Tak Rakovina je proletářská poezie a Těsnohlídek proletářský básník? Co to ale znamená pro poezii? Co to znamená pro naši dobu? Kdo je dneska proletář? Těsnohlídek protnul poezii a popkulturu. Setřel rozdíl mezi vysokým a nízkým. A to vždycky znamenalo revoluční perspektivu. Domnívám se tedy, že smysl Těsnohlídkovy poezie je třeba hledat v průsečíku těchto jmen: Jiří Wolker, Pavel Kohout, Egon Bondy, Kurt Cobain. V těchto souřadnicích je potřeba uvažovat i o postavení současné poezie a ještě obecněji o historickém charakteru naší doby. Já vím, cítíme jistou hořkost v ústech, cítíme se tak trochu – trapně. Nezbyde ale zřejmě, než se smířit s tím, že revoluce bude buď trapná, nebo nebude vůbec.

Těsnohlídek, Jan: Rakovina. Doslov: Vaníček, Jakub. Jt´s, Praha 2011. 48 stran.