Pocta životu a smrti

Komiksové nakladatelství Sýpka si obvykle dává na čas. Jeden až dva tituly ročně, když je dobrá sezóna. Takové čekání se zato většinou vyplácí. Už v nultém Lógru jsme kladně recenzovali Čajovnu u Malajského medvěda od Davida Rubína. Nyní Sýpka vydává komiksový román Tři stíny od renomovaného francouzského autora Cyrila Pedrosy. A čekání se vyplatilo.

O Pedrosovi se někdy mluví jako o kombinaci Walta Disneyho a Gabriela Garcii Marqueze. Zatímco magický realismus je Pedrosovi jistě blízký, jeho kresba je disneyovská jenom zčásti. Dokáže být, když na to přijde, milá a oblá, ale už v této poloze je cosi znepokojivého. Opravdovou svébytnost ale ukáže, teprve když své tenké tahy zahustí či roztřepí do působivých  kontrastů a temné, hutné snové obrazy postaví vedle idylických přírodních scenérií či odtažitých, karikaturistických, téměř klasicistních obrazů plytké společenské zábavy.

Veškerá tato výtvarná propracovanost ovšem slouží příběhu. Ten začíná v opuštěném údolí, jakési rajské idyle, ve které žijí kluk Jáchym a jeho rodiče Liza a Luis zcela odloučeni od strastí okolního světa: „ztraceni světu jako na ostrově laskavém a mírném…“

„…a pak se všechno změnilo.“ Na scéně se objevují tři temní jezdci, kteří Jáchyma nespouštějí z dohledu. Ve vzduchu visí smrt a tak, aby ochránil svého jediného syna, vydá se s ním Luis přes moře do cizího a nehostinného světa. Situace je ovšem stále horší, mocní jsou sobečtí a krutí, hlavní hrdinové jsou proti nim ve své prostotě slabí a bezmocní. A co víc, tři stíny se jim stále nedaří setřást.

Způsob, kterým Pedrosa vypráví příběh o smrti a lidské neochotě ji přijmout je příkladem dokonalého zvládnutí komiksového řemesla jako zvláštního způsobu uměleckého vyprávění. Ačkoliv jsou Tři stíny černobílé, z úvodních idylických stránek přímo tryská slunná atmosféra nikdy nekončící radosti. Naopak v blízkosti stínů postavy ztrácejí rysy, vše se halí v temnou mlhu a na čtenáře sedá děs, aniž by si byl přesně vědom proč a jak. Nesmírně působivá je proměna Jáchymova otce Luise, který je na začátku zobrazen na vrcholu fyzické síly a jeho otcovsky sebevědomé tělo se sotva vejde do panelů. Tváří tvář odlidštěným, kafkovským společenským pravidlům, kterým nerozumí, korupci, která je mu cizí a smrti, kterou odmítá, pak o to více vyniká jeho bezmoc, která se mění v zoufalství. Jeho tělesná schránka chřadne a on se již netyčí nad světem jako vše ochraňující hora, nýbrž klečí a plazí se po zemi zavřený v maličké kleci.

Nebudeme prozrazovat pointu. Snad jedině, že recenzent, otrlý kritik a znalec krváků, nestyděl se nad posledními stránkami uronit slzu či dvě. Tři stíny by se měli číst. Obzvláště dnes, kdy smrt vytlačujeme co nejdál ze zorného pole. Patří k nám stejně jako život a Cyril Pedrosa to připomíná s nebývalým mistrovstvím.

Pedrosa, Cyril: Tři Stíny. Sýpka, Praha 2011. 270 stran