K ukrajinskému problému (1927)

Nikolaj Sergejevič Trubeckoj je znám především jako zakladatel české fonologie z období, kdy působil v Pražském lingvistickém kroužku. Málo známy jsou jeho teoretické články a stati z doby těsně před revolucí a po ní, ve kterých se věnuje ruským dějinám, umění a kultuře. Zde uvedený překlad představuje kontroverzní názor knížete Trubeckého na ukrajinsko-ruskou kulturu. Článek byl původně publikován ve sborníku „Euroasijský současník“, kniha V., Paříž, 1927, str.165-184.

I.

Petrova reforma je mezníkem mezi dvěma epochami ruské kultury. Na první pohled se zdá, že za Petra Velikého došlo k přetržení tradic a že pozdější ruská kultura nemá nic společného s tou zdoby před jeho nástupem na trůn. Ale tyto dojmy jsou obvykle chybné – tam, kde na první pohled existuje výrazné přerušení v dějinách jakéhokoliv národa, podrobnější zkoumání odhalí iluzornost tohoto přerušení. O náhlém a celkovém přerušení tradic můžeme mluvit pouze tehdy, pokud pojem „ruská kultura“ chápeme jen jako její velkoruský typ. Za Petra I. v kultuře západoruské (včetně ukrajinské) ostrý zlom v tradici nenastal. Historici ruské kultury stále poukazují na to, že ukrajinská kultura již před Petrem Velikým začala pronikat do Moskvy, a tak lze předpokládat, že Petrova kulturní reforma byla připravena zároveň i v Moskvě.

Během 15., 16. a první poloviny 17. století se kultura západního regionu Ruska a kultura Moskevského Ruska vyvíjela různými směry. Již v polovině 17. století byl rozdíl mezi těmito dvěma kulturami velmi hluboký. Přesto živé vědomí všeruské jednoty a společné byzantské kulturní kontinuity nepřipouštělo posuzování obou kultur jako na sobě nezávislých a přinutilo vnímat tyto dvě kultury jako dvě různé redakce jedné všeruské kultury. Po připojení Ukrajiny vyvstala otázka sloučení obou těchto redakcí. Otázka byla položena v podobě poněkud urážlivé: neuvažovalo se o sloučení obou kultur, ale o zrušení jedné z nich, jako redakce „zkažené“ a o zachování druhé jako jediné „správné“ a pravdivé. Ukrajinci považovali moskevskou redakci ruské kultury za zkaženou v důsledku negramotnosti Moskvanů, vyčítali jim nedostatek škol a chlubili se před nimi organizací školského systému. Naopak Moskvané považovali ukrajinskou verzi za zkaženou kacířským latinsko-polským vlivem. Vláda se postavila na stranu Ukrajinců, což z politického hlediska bylo zcela správně – nevyhnutelná nespokojenost Velkorusů mohla vést jen k nepokojům čistě místního charakteru, ale nelibost Ukrajinců by mohla značně zkomplikovat, nebo dokonce znemožnit sjednocení Ukrajiny. Prvním krokem byla oprava liturgických knih, tj. nahrazení moskevské verze ukrajinskou redakcí, a celá reforma patriarchy Nikona. V této oblasti byla provedena úplná unifikace a vše velkoruské bylo nahrazeno ukrajinským.

Petr I. si vytyčil jako cíl evropeizaci ruské společnosti. Je zřejmé, že pro splnění tohoto úkolu byla vhodnější pouze západoruská (ukrajinská) redakce ruské kultury, která již absorbovala některé prvky evropské kultury, a měla tudíž tendenci k dalšímu vývoji ve stejném směru. Naopak, velkoruská varianta ruské kultury z důvodu význačné europofobii a tendenci k soběstačnosti, byla pro Petra I. nejen nevhodná, ale přímo překážející plnění stanovených cílů. Panovník se proto snažil tuto redakci úplně vymýtit, a za jedinou verzi ruské kultury, která slouží jako východisko pro další rozvoj, ustanovil ukrajinskou redakci.

To znamená, že stará moskevská kultura za Petra zemřela. Kultura, která se od časů jeho panování žije a v Rusku se rozvijí, je organickým a bezprostředním pokračováním ne moskevské, ale kyjevské ukrajinské kultury. To je vidět ve všech sférách. Spisovným jazykem, který se používal v krásné, v náboženské a ve vědecké literatuře jak v Moskvě, tak v západním Rusku, byl jazyk církevněslovanský. Avšak redakce tohoto jazyka v Kyjevě a Moskvě nebyly až do 17. století stejné; lišily se slovní zásobou, syntaxí a stylem. V Moskevském Rusku existovala bohatá poetická tradice, ale tato tradice byla z velké části ústní, psaná poezie se dochovala jen zčásti. Její jazyk byl velmi čistý s malou příměsí církevněslovanských prvků.

V západním Rusku vznikla jiná poetická tradice, blízká polské a čistě knižní. Tyto verše byly psány na západě jak v ruštině (či spíše v bělorusko-polském dialektu), který byl v západním Rusku hovorovým a obchodním jazykem vyšších vrstev společnosti, tak v církevní slovanštině. Epická próza existovala jak v moskevském, tak v západním Rusku, tam ale ohromující polský vliv nedovolil vytvořit vlastní tvorbu. V Moskevském Rusku existovala nezávislá tradice epické prózy, která právě v 17. století měla šanci na úspěšný rozvoj. Jak divoká řeka se však do Moskevského Ruska valí zároveň překlady západoruských románů. Epická próza tedy po Petrovi přiléhá k této tradici překladu románů. Tuzemská tradice byla ztracena, než se stačila plně rozvinout. Dramatická literatura před Petrem I. existovala pouze v západním Rusku, v Moskvě nezávislá tradice dramatické literatury nebyla. Zde vidíme, že pozdější ruská literatura je ve všech sektorech přímým pokračováním západoruské ukrajinské literární tradice.

Stejnou tendenci lze pozorovat i v jiných typech umění: v hudbě jak vokální (především církevní ), tak instrumentální; v malířství (kde velkoruská tradice pokračovala jen u starověrců a všechen popetrovský ruský ikonopis a portrétování vychází ze západoruské tradice); a v oblasti církevní architektury (tj. toho jediného druhu architektury, v němž měl ruský sloh uznání). Vztah k náboženství a směr rozvoje církve a teologického myšlení, poté co Mohyljanská akademie se stala všeruským ohniskem duchovního osvícení, se samozřejmě připojily k západoruské tradici, jelikož tato redakce bohoslužby ještě za patriarchy Nikona byla uznána jako jediná správná.

II.

Takto na přelomu 17. a 18. století proběhla ukrajinizace velkoruské duchovní kultury. Rozdíl mezi západoruskou a moskevskou redakcí kultury byl smazán tak, že došlo k likvidaci moskevské verze. Ruská kultura se stala jednotnou. Ve výsledku byla popetrovská kultura západoruská, ukrajinského původu, ale ruská státnost byla naopak původuvelkoruského, a proto bylo kulturní centrum přemístěno z Ukrajiny na Velkou Rus. Následující rozvoj se do značné míry řídil tímto přechodem z omezeného, místního na komplexní, celostátní. Západoruská redakce ruské kultury se vyvíjela v době, kdy Ukrajina byla provincií Polska. Polsko přitom bylo kulturní provincii romano-germánské Evropy. Když se za Petra I. kultura sjednotila, přestala být západoruskávarianta provinční redakcípocházející z hlavního města. Ukrajinská kultura se snažila zbavit všeho specificky polského a nahradit důležité prvky původní romano-germánské kultury. Zde vychází najevo, že ukrajinizace je mostem k evropeizaci.

Situace, v níž je kvůli majestátnosti Ruska pronásledováno a vymýceno prakticky všechno svébytné ruské, byla příliš absurdní, což vedlo k protestům proti tomuto procesu. Není proto překvapením, že se v ruské společnosti zrodily proudy směřující k prosazování svéráznosti a odhalování ruských národních jevů. V důsledku toho, že tyto proudy směřovaly zejména proti abstraktnosti všeruské kultury a snažily se ji nahradit skutečností, získali spíše regionální charakter. V každém pokusu přidat ruské kultuře jeden z individuálně národnostních vzhledů se neodvratně musela vybrat jedna z individualizací ruského národa – velkoruského, maloruského nebo běloruského. Nesmíme zapomenout, že skutečně existují Velkorusové, Malorusové a Bělorusové, zatímco „Všerusové“ jsou pouze produktem abstrakce.

III.

Všeruská kultura popetrovského období měla některé zásadní slabiny, jež způsobily touhu po reformě zejména v konkrétním národním směru. Někteří stoupenci ukrajinského kulturního separatismu se snaží prezentovat tuto záležitost takto: Kultura, která existovala v Rusku doposud, nebyla všeruskou, ale jen velkoruskou. Ve skutečnosti to ale není pravda. V minulé podkapitole jsme viděli, že začátkem vytvoření všeruské kultury popetrovského období byla duchovní ukrajinizace Ruska a že tato všeruská kultura je kontinuálně spojena se západoruskou ukrajinskou kulturou doby před nástupem Petra Velikého. Nelze popřít zcela zřejmý fakt, že nejen na stvoření, ale také na vývoji všeruské kultury se spolu s Velkorusy aktivně podíleli i Ukrajinci, kteří přitom nezapomínali na svůj původ. Nemůžeme vyškrtnout z ruské literatury Gogola, z ruské historiografie spisovatele a etnografa Kostomarova, z ruské filologie slavistu Potebnja aj. Zkrátka, ruská popetrovská kultura je všeruská, a pro Ukrajince není cizí, ale vlastní. Toto nelze nepopřít.

Každá kultura musí mít mimo jiné dvě strany: jednu pro konkrétní etnografický národní základ a druhou pro nejvyšší duchovní a intelektuální život. Pro kulturní konzistenci je nutné, aby zaprvé měly obě strany celistvé spojení, zadruhé aby každá z těchto stran skutečně odpovídala svému účelu. Část směřující k lidovým kořenům musí být v souladu s jednotlivými rysy konkrétního etnografického základu, část obracená k duchovním výšinám má svým vývojem odpovídat duchovním potřebám vyvolených, významných zastupitelů národa.

Ve všeruské popetrovské kultuře tyto dvě strany neboli dvě úrovně kultury nebyly rozvinuty na stejné úrovni. Spodní úroveň, pramenící z národních kořenů, byla velmi málo přizpůsobená konkrétním vlastnostem ruského etnického typu. Naopak horní úroveň všeruské kultury, určená pro nejvyšší duchovní a intelektuální život, byla vyvinuta tak, že naprosto vyhovovala duchovním potřebám ruské inteligence.

Teď si představme, co by se stalo, kdyby ta všeruská kultura na Ukrajině byla nahrazena speciálně nově vytvořenou ukrajinskou verzi, která by neměla nic společného s bývalou všeruskou. Obyvatelé Ukrajiny by si museli zvolit jednu nebo druhou kulturu. Pokud by se nové ukrajinské kultuře podařilo přizpůsobit spodní úroveň určitému etnografickému základu, to by prostý lid samozřejmě hlasoval pro ni, protože v bývalé všeruské kultuře tato úroveň byla velmi špatně rozvinuta a vůbec nebyla přizpůsobena individuálnímu specifiku národa. Aby však tuto novou ukrajinskou kulturu zvolil nejen prostý lid, ale i intelektuální elita, je nutné, aby nejvyšší patro kultury odpovídalo vysokým duchovním potřebám kvalifikované inteligence Ukrajiny v ještě větší míře, než odpovídající strana bývalé všeruské kultury. V opačném případě by intelektuálové Ukrajiny v naprosté většině zvolili všeruskou kulturu a nezávislá ukrajinská kultura by byla bez spolupráce nejcennější části ukrajinského národa odsouzena k úpadku a smrti.

Docházíme k závěru, že nakolik je patrné a pravděpodobné, že nová ukrajinská kultura uspokojivě vyřeší úkol přizpůsobení se spodní úrovni kulturní „budovy“ k lidovým kořenům, natolik je velmi nepravděpodobné, že tato kultura více či méně úspěšně může vyřešit další problém – vytvoření nového „horního patra“, které by bylo schopné uspokojit ty nejvyšší nároky intelektuálů ve větší míře, než odpovídající horní úroveň bývalé všeruské kultury. Nová ukrajinská kultura by nebyla schopna úspěšně konkurovat všeruské kultuře v plnění nejvyšších duchovních potřeb. Hlavně nebude mít bohatou kulturní tradici, kterou má všeruská kultura. Právě napojení na tuto tradici a původ z ní výrazně usnadňuje práci stvořitelům nejvyšších duchovních hodnot.

Aby se zabránilo výše nastíněné žalostné budoucnosti, měla by být ukrajinská kultura vybudována tak, aby nekonkurovala všeruské, ale doplňovala ji. Jinými slovy, ukrajinská kultura by se měla stát individualizací všeruské kultury.

IV.

K tomu, aby ruská kultura, bez ohledu na krajové a kmenové diferenciace ve spodní části, byla jednotným systémem, je nezbytná jedna zásadní věc: v základu všech úrovní ruské kultury musí být stanoven tentýž organizační princip. Tímto principem je pravoslavná víra. Kdysi právě tento princip byl zásadním prvkem všeruské kultury, především díky němu se západoruská a moskevská individualizace ruské kultury mohly spojit znovu. Budoucí ruská kultura by měla být v ideálu od shora dolů spojená s církví. Pravoslaví musí proniknout nejen do každodenního života lidí, ale do všech částí budovy ruské kultury, a to až do nejvyšších pater. Pouze tehdy každý ruský jednotlivec najde v ruské kultuře úplné uspokojení všech nejhlubších potřeb svého ducha, jen tehdy bude ruská kultura jednotným systémem, bez ohledu na jeho vnější okrajovou a kmenovou diferenciaci.

V.

V současné době jsme svědky nadšení okrajovou diferenciací ruské kultury. Zejména na Ukrajině převládá touha po maximálním kulturním separatismu, a to odstraněním většiny nejvíce kvalifikovaných intelektuálů Ukrajiny z předních pozic, a na druhé straně přílivem haličských intelektuálů, jejichž národní identita je zcela znetvořena jak staletými vlivy katolictví, tak i polským otroctvím. Pokud jde o obyvatele Ukrajiny, tak některé skupiny obyvatelstva sympatizují netoliko s konkrétními formami ukrajinizace, ale s tím, že je toto hnutí navenek zaměřeno na oddělení od komunistické Moskvy. To znamená, že kulturní separatismus na Ukrajině se živí antikomunistickými náladami určitých

segmentů populace, tyto nálady však samy o sobě nejsou logicky spojeny s kulturním separatismem. Především se zájem o ukrajinizaci vysvětluje půvabem novosti a skutečnosti, že ukrajinofilům, dlouho potlačovaným a zahnaným do ilegality, se najednou rozpoutali ruce. V budoucnu život samozřejmě přinese změny a očistí ukrajinské hnutí od toho prvku karikatury, kterým přispěli k tomuto hnutí fanatici kulturního separatismu. Hodně z toho, co bylo vytvořeno těmito horlivými nacionalisty, bude odsouzeno k zániku a zapomnění.

To se stane, když se život lidí na Ukrajině (stejně jako v jiných oblastech Ruska a Eurasie) nebude zakládat na sobeckých instinktecha sebeprosazování biologického individua, ale na nadřazenosti kultury a jak osobního, tak i národního sebepoznání. K boji za tyto ideály euroasijství vyzývám všechny Rusy – jak Velkorusy, tak i Bělorusy a Ukrajince.

Přeložil Aleksandr Sukhanek