Nebuď normální, nebo se z toho zblázníš

Novela Michaela Cunninghama Za soumraku vyšla v USA před rokem a nyní ji v překladu vydává Odeon. Za soumraku se tedy zdá být pro český trh velkým hitem. Již po několika dnech vykoupili vášniví milovníci moderní prózy knihu z knihkupectví a chystá se dotisk. Měl jsem možnost číst novelu v anglické verzi pod názvem By Nightfall a byl jsem nadšen. Jak se povedl český překlad a kolik si z kvalit originálu zachovává?

Předem podotýkám, že nejsem odborníkem na překlad. Následující řádky tudíž berte pouze jako vyjádření pocitů z překladu a zároveň recenzi na skutečně brilantní knihu. Jinými slovy, otázka zní: Nevytratily se překladem z textu kvality, které mě na originálu zaujaly?

Příběh novely Michaela Cunninghama není nijak složitý a především není tím hlavním, o co v knize jde. Obchodník s uměním Peter Harris je muž po čtyřicítce, ženatý s kritičkou umění Rebeccou, který velmi rád přemýšlí sám nad sebou. Do života manželů vstupuje mladší bratr Rebeccy, který za nimi přijede, aby nějaký čas pobýval v jejich bytě. V českém překladu mu manželé říkají Míla, což je odvozenina od slova „omyl“. V anglické verzi chlapcova přezdívka zní Mizzy podle anglického „mistake“. Překladatelka Veronika Volhejnová si dle mého názoru poradila šikovně. Především proto, že ve jménu Míla lze spatřit jistou bipolárnost jeho nositele. Jako jedny z nejdůležitějších rysů Míly pro novelu se ukazují nezařaditelnost, divokost a neukotvenost. Líbí se mu holky i kluci, fetuje i nefetuje, je velice bystrý a vzdělaný, ale přesto
činí spoustu podivných a v určitém smyslu hloupých rozhodnutí. Postava Míly tak stojí v jasném kontrastu k Peterovi, na první pohled finančně zajištěnému, názorově ukotvenému chlapovi, jehož život obklopuje tolik rituálů a pravidelností, až ho i on sám začíná považovat za nudný a prázdný. Co hůř, Peter se ocitá ve fázi života, kdy vůni ženského přirození přirovnává ke krevetám. Dámy prominou, ale to přirovnání je za normálního psychického rozpoložení slušně řečeno mimeticky mimo mísu.

V novele Za soumraku plní velmi zásadní funkci způsob vyprávění. Při četbě anglického originálu jsem se nemohl zbavit dojmu, že vlastně netuším, zdali jde o vyprávění v er-formě či ich-formě. Tedy pro upřesnění, formálně není situace natolik složitá, vyprávění probíhá v er-formě. Ovšem do pozornosti vypravěče se dostává pouze uvažování Petera. Navíc se v novele objevuje velice často vypravěčova nejistota, kterou ale lze dešifrovat jako nejistotu Peterovu:

„…jako by ve svých čtyřiačtyřiceti pořád nedokázal mluvit plynně petrovštinou.

Ne, je mu teprve třiačtyřicet. Proč si pořád rok přidává?

Ale počkat. Minulý měsíc mu čtyřiačtyřicet bylo.“

Způsob vyprávění, v němž zdá se být vypravěčem Peter vyprávějící ve třetí osobě o svém objektu zájmu Peterovi, tedy o sobě samém, ve chvílích, kdy se Peter-postava nachází v životním období důkladné analýzy sama sebe, taktéž vypravěčem-Peterem zachycované, působí velice originálně a povyšuje běžnou novelu o čtyřiačtyřicátníkovi z New Yorku na umělecký text. Z tohoto mišmaše pozorovatelů a pozorovaných vystupuje jako nejdůležitější princip, kdy jistá postava sleduje v jedné rovině sebe sama nikoli jakožto subjekt, nýbrž objekt, zatímco v ten samý moment se pozoruje interně. K čemu ale slouží tato existenciálně-emocionální analýza postavy?

K zodpovězení této otázky musím popsat, jaký typ člověka zastupuje Peter Harris. Jedná se o člověka dle žurnalistického slovníku normálního, konzervativního, který dosáhl všeho, čeho by měl dle kapitalistických pravidel lidský jedinec dosáhnout. Oženil se, založil rodinu, má dobrou práci, platí daně, a pokud by nežil na Manhattanu, jistě by i zasadil strom.

Novela Za soumraku ukazuje, že tento způsob života, tedy hraní podle pravidel bez jakýchkoliv odchylek, není k žití. Peter Harris se stává roztříštěným člověkem vnímajícím více svou rozpolcenost než okolní svět. Cunningam ve vyprávění využil ještě dalšího prostředku, který zmatenost Petera Harrise zdůrazňuje: Nepoměr mezi časem reálným a časem vyprávěným zvýrazněný prostorovou projekcí. Peter dokáže během několikaminutové procházky ( jejíž trvání se odhaluje prostřednictvím telefonátu s dcerou) obejít téměř celý New York a prouvažovat o sobě několik stran. Aby bylo sdělení románu zřejmé, projevuje se vykolejení hlavní postavy na jejím náhlém zmatení
sexuality. Snaha učinit svůj život ne-natolik-normálním se odráží ve vztahu Petera a Míly, který, ač existuje spíše v Peterově hlavě, zdá se být velmi intenzivním. A ve finále dává funkční příznak i onomu krevetímu přirovnání.

V překladu Veroniky Volhejnové se podařilo spoustu rysů vyprávění zachovat. Lze namítnout, že vypravěč nepůsobí jako Peter-vypravěč v českém překladu natolik silně jako v originále. Objevují se i místa vskutku krkolomná (za všechny uveďme překlad elegantního spojení „one of those accelerate-and-brake guys“ jako „tenhle je z těch, co pořád dupou na brzdu a zase prudce přidávají“, zatímco čeština nabízí krásné spojení „řidič typu brzda-plyn“, které Cunninghamovu stylu odpovídá lépe). Přesto je ale překlad zdařilý – samozřejmě zůstává otázkou, zdali to není způsobeno spíše vysokou kvalitou textu, která stojí na prvním místě. Michael Cunningham ukazuje, že v současném světě je skutečně o čem psát a že lze i ty nejerudovanější vypravěčské postupy využít k literární projekci velmi zajímavého a nepříliš intelektuálsky komplikovaného sdělení o světě jednadvacátého století, který umírá na vlastní normy přiblblé normálnosti.

Cunningham, Michael: Za soumraku. Překlad: Volhejnová, Veronika. Odeon, Praha 2011. 224 stran.