Ajvazovo bloudění v symetrických zahradách

Po více než pětisetstránkových svazcích Prázdné ulice (2004) a Cesta na jih (2008) aktuální Lucemburská zahrada na první pohmat zarazí svou útlostí o rozsahu 172 stran. Po dočtení lze snadno tento rys knihy vztáhnout i na její obsah. Obzvlášť v kontextu předcházejících Ajvazových děl na sebe v Lucemburské zahradě strhává pozornost stylová strohost.

Při opakovaném čtení Ajvazova Druhého města mě napadalo, jaký byl osud určitého druhu postav. Ne těch, kteří do Druhého města vstoupili s odhodláním a touhou v něm zapustit kořeny. Ani těch, kteří před jeho existencí zavírali své oči a mysli. Zajímal mě život těch, kteří nazřeli podstatu Druhého města, a přesto přišli zpět a zavřeli ten druhý svět.

Lucemburská zahrada přináší s mnohaletým odstupem odpověď v podobě hlavního hrdiny Paula, ženatého středoškolského učitele žijícího na levém pařížském břehu. Paul jednoho letního dne při přípravě výuky náhodným posunem prstů na klávesnici zadá do vyhledávače slovo okitubis. Dostane se tak k osobě doktora Rosse, světoznámého specialisty na audioanimatronické figuríny, a jeho záhadnému vnitřnímu světu reprezentovanému kapitolou z rozpracovaného fantasy románu, jehož určujícím rysem je neznámý jazyk yggurština, jímž promlouvají postavy.

Od slova okitubis lze odvíjet další události v Paulově životě. Objeví v sobě zvýšenou citlivost pro syntax světa (určeného okolím Lucemburské zahrady), tak opojnou, že Paula dovede k napsání románu. Rozvine milostný vztah se studentkou Claire, jež s Paulem sdílí vnímání těchto netriviálních promluv světa. Na rozdíl od něj jimi však není opojena, ale znechucena. Podnikne pouť do Karibiku, kde na ostrově porostlém džunglí nachází repliku několika pařížských ulic. A nakonec se mu do vlastního života odpudivě uměle vlomí audioanimatronická figurína. Hořkým výstupem událostí nabalených jako hrozen na překlepu okitubis je Paulův návrat k normálu – vyprchání okouzlení z porozumění ústřednímu toku existence, smíření se ženou posvěcené těhotenstvím, odložení románu ad acta. Tuto konkluzi nenaruší ani Paulův přístup k rozluštění yggurštiny symbolizující to jiné zde, jiné v nás. V tomto čtení je Lucemburská zahrada románem o zbabělosti, jak ukazuje jedna z vrcholných scén v karibské pasáži knihy.

Uvykli jsme tomu, že o ajvazovských postavách nevíme mnoho. Nejen o jejich vnějškových atributech fyziognomických a sociologických, ale zejména o jejich půdorysu psychologickém. O to více jsme uvykli pozoruhodné koncentraci dějových linií s tajemstvím, hltavě předkládaných a hltavě konzumovaných imaginativních deskripcí. Perspektivou zvyku se Lucemburská zahrada jeví nepohodlně jinak. O postavách je nám toho telegraficky sděleno až nečekaně mnoho. Zatímco topos tentokrát neožívá natolik, jak bychom čekali: obvyklých formulačních i fantaskních obrátek slova nabírají pouze v pasáži o Paulově prozření a v Karibiku, kde falešná Paříž svým divokým půvabem jednoznačně přehrává Paříž skutečnou. Vyprávění tak místy zadrhává a krabatí se a vůli k dalšímu čtení musíme hledat v sobě, ve své slabosti pro levý pařížský břeh, pro lingvistiku, pro brilantní ruské fyzičky, ne v knize samotné.

Lucemburská zahrada je zkrátka strohá jako klasicistní Francie – racionálně k nebi vzpíná své oproštěné linie, ale srdce s krví a lepivě opocené čelo chvílemi nedohlížíme.

Eva Lehečková

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada. Brno, Druhé město 2011.

Kniha v dubnu 2012 získala Magnesii literu.