Sekta pro ateisty

Filozof a ateista Alain de Botton před několika dny oznámil záměr postavit poblíž londýnské finanční čtvrti City čtyřicet sedm metrů vysokou věž, která by sloužila jako „chrám ateismu“. Nápad přitom nebyl přijat příliš vřele. Podle Richarda Dawkinse a jiných populárních naturalistů je slovní spojení „chrám ateismu“ oxymóronem a samotná představa takové budovy je podle nich absurdní. Fundamentalističtí křesťané v diskuzích pod novinovými zprávami zase de Bottonovi doporučují, aby se seznámil s osudem mýtické babylonské věže a stavbu pokládají za urážku boha. Kritici, kteří mají na srdci bezpečnost v Londýně pak varují, že nepřátelství vůči věžím bezbožnosti s bohem fundamentalistických křesťanů sdílejí i fundamentalističtí muslimští teroristé.

Nápad tedy sice nevzbudil nadšené reakce, na druhou stranu ale kolem něj vznikla slušná mediální kauza. Nejspíš ne náhodou se o de Bottonově vizi začalo mluvit v době, kdy se na pulty britských a amerických knihkupectví dostává jeho nová kniha Náboženství pro ateisty: bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství, jejíž český překlad s předstihem už v prosinci vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Autorův návrh na stavbu chrámu ateismu přitom není pouze čirou mediální provokací. Mnohem spíše jde o praktické vyústěním teoretických myšlenek, které jeho kniha obhajuje.

Kniha má za cíl představit novou verzi ateismu, kterou autor ve svých přednáškách nazývá „Ateismus 2.0“. Jasně se přitom vymezuje vůči údajně agresivnímu a destruktivnímu ateismu známého z děl a vystoupení Richarda Dawkinse. De Botton navrhuje, aby ateismus přestal být negativistickou kritikou náboženství a místo toho se stal spíše jeho pozitivní alternativou. Asi nejdůležitějším poselstvím knihy je pak tvrzení, že by se ateistické hnutí nemělo apriori štítit všeho náboženského, protože některé náboženské vynálezy jsou údajně užitečné. Trávení času ve vlastních monumentálních chrámech (například někde uprostřed Londýna) je prý právě jedním z užitečných vynálezů náboženství, které by si ateistické hnutí mělo osvojit. Tato volnočasová kratochvíle totiž člověku údajně psychicky ulevuje, když mu skrze majestátní architekturu připomíná jeho malost a bezvýznamnost jeho starostí.

Obecná proklamace, že na náboženství může být něco dobrého a že se od něj ateisté mohou něco naučit zní ještě docela přijatelně. Horší je, když se de Botton pustí do konkrétních návrhů toho, jak by se ateisté mohli z „moudrosti náboženství“ poučit. V jedné z jeho kuriózních vizí například navrhuje, aby vznikla síť restaurací jménem „Agapé“, jejíž provoz by se inspiroval hostinami raných křesťanských sborů. Člověk by byl v takovéto restauraci záměrně posazen k neznámým lidem a večeře by měla dopředu daný řád, který by účastníkům předepisoval témata konverzace uvozená závažnými otázkami jako „Čeho litujete?“, „Komu nemůžete odpustit?“ nebo „Z čeho máte strach?“.

Kritici většinou nesouhlasí se samotným základem de Bottonovy vize ateismu, především pak s tvrzením, že by se ateismus měl stát pozitivní alternativou náboženství. Tito lidé mají stručně řečeno za to, že ateismus, který staví chrámy a zakládá restauace přestává být ateismem a začíná být sektou. Podle mého názoru má pak de Botton pravdu v tom, že musí existovat pozitivní světonázorová alternativa náboženství. Ta už ale naštěstí dávno existuje a je jí naturalismus, scientismus a sekulární kultura. Pocit vlastní malosti, který by člověk mohl zažívat v padesátimetrovém chrámu ateismu fanoušci vědy už dávno prožívají a to například při sledování klasického dokumentárního seriálu Cosmos astrofyzika Carla Sagana z roku 1980. Mše pak sekulární kultura nahrazuje ještě snáz a to například prostřednictvím zážitků z fotbalových utkání a koncertů. A nakonec i poutě snadno nahradí například letní hudební festivaly.

Obecně lze říct, že kniha je napsaná velmi čtivě, obsahuje spoustu zajímavostí týkajících se jednotlivých náboženství a k tomu je od začátku dokonce prosycená jemným humorem. Mnohé z těch de Bottonových názorů, které se netýkají přímo jeho projektu „Ateismus 2.0“ jsou sympatické – například když kritizuje současnou podobu výuky humanitních věd nebo smysl existence nesrozumitelného moderního umění. Pokud by kniha měla za cíl pouze poučit a pobavit, vedla by si na výbornou. Z hlediska pokusu o změnu způsobu jak ateisté přemýšlí o náboženství jde ale spíše o solitérský projekt, který pravděpodobně zapadne.

Botton, Alain de: Náboženství pro ateisty. Kniha Zlín 2011. 272 stran

Ondřej Horák je autorem blogu some selfish memes.

http://someselfishmemes.blogspot.com