„Měsíční pěna“ Vladimíra Binara

„Závrať na závrať“ tak charakterizoval Bedřich Fučík Binarův básnický svět, maje tím nepochybně na mysli jeho způsob vyprávění, v němž se svět proměňuje do nových i zcela protiklad- ných podob. Snad tím chtěl Fučík vyjádřit autorovo vášnivé přilnutí ke skutečnosti, jíž se až „k závrati zpíjí“, což by se dalo vyložit z toho, že pro jednu povídku z knihy Číňanova pěna navrhoval titul Ožralá lůna. Binar souboru těchto tří próz říká „mondscheinsonate“ či „sonata quasi una fantasia“, tento hudební termín má své opodstatnění, neboť se jedná o třívětou skladbu, jejímž spojitým a navracejícím se motivem je závrať a uchvácení z měsíčního svitu za úplňku.

Dvě z vět této „sonáty“ vyšly už v osmdesátých letech v samizdatu a později v tisku, zatímco úvodní Měsíc ve žních je publikován poprvé. Binar ho začal psát v roce 1970 jako svou v podstatě první prózu, jejíž vznik je vázán na násilnou změnu politické situace v zemi. Tehdy došlo u autora k obratu od poezie, který komentuje: „…na to, abych mohl vůbec nějak v této mrtvé sezoně žít či ji přežít, verše už nestačí… Během šedesátých let jsem nabyl přesvědčení, že verše jsou zpěv, cante jondo, nesený rytmem, dechem, a dýchat se prostě už nedalo.“

Autentický, nezaměnitelný Binarův projev nás nenechává na pochy- bách, že jde o autora ovládajícího básnické řemeslo. Jeho jazyk charakte- rizuje bohatá obraznost, jejíž podstatou jsou neustálé metamorfózy skutečnosti, která se mu přes svou banalitu zázračně proměňuje „a nahým divem / se v tělo strojí“, ale stejně se vždy nakonec ozve „křik pávů, skřípot dveří“ – jako Holanovu Náměsíčnému.

Neustále plynoucí, melicky komponovaná souvětí, přesahující délkou často celou stranu, předznamenávají Playback, jednovětý román, zakončený třemi tečkami. Binarova „sonáta“ dokládá, že až dodnes platí to, co řekl Fučík už před třiceti lety o způsobu autorova vyprávění, když ho nazval „periodami mannovsko-faulknerovskými“.

Máchovo „Temná noci! jasná noci!“, motto Měsíce ve žních, naznačuje, že vertikála jednoho z největších českých básníků tvoří základní směřování rovněž v díle Vladimíra Binara. Jednota obou polarit, existenciální úzkosti a spalující vášně k životu, je pro jeho tvorbu typická. K těmto temným propastem se přirozeně přidružuje situace a atmosféra politická i běžné životní deziluze.

Celou knihou prostupuje oheň, zcela podle jednoho Hérakleitova zlomku, že svět tento „vždy byl, je a bude – stále živý oheň, který se zažehává podle míry a dle ní uhasíná.“ Síť cyklicky se navracejících motivů básník splétá z blesků, plamenů, žáru, ohně, přívalů slunečního a měsíčního světla, nechává se jimi bezmezně uchvacovat, opájet až k zešílení. Koneckonců vždyť dívka, s níž se hrdina Měsíce ve žních náhodně setká a zažije s ní první milostné vzplanutí, má za otce polykače ohně a matku krasojezdkyni: „Možná že ten plamen spolkla její matka, když naposled proskakovala tím ohnivým kruhem, a on v ní zůstal, a teď šlehá z ní. Z té její holky.“

První „věta“ sonáty, Měsíc ve žních, tvoří prozaickou paralelu k Binarově básnické sbírce Hlava žáru. Hlavní hrdina, čerstvý maturant, si plnými doušky užívá prázdnin na slezském venkově, v jeho vyprávění se prolíná realistické se snovým, fantasijním či přímo surrealistickým.

Na rozdíl od maturanta, který ještě nevěděl, že místo na filozofickou fakultu bude muset na několik let do fabriky, se hrdina Dimanche à Paris po návratu do Prahy, kde opět prožije milostnou noc, ocitá již ve zcela jiné situaci: „Dobrá, tohle je definitivní. Ale co ona? Že já nemůžu žít ani v té zemi, odkud jsem přijel, a teď už ani ne tady, dobrá. Ale ona…“ Fascinující vír příběhu nás vrhá střídavě do Francie a do Čech, kde se však stává vypravěč rovněž cizincem. Tento pocit „vykořenění“ ho však nestrhává do nicoty, naopak se mu zjevují do této chvíle zapomenuté drúzy zážitků z dětství.

Závěrečnou „větu“ měsíční sonáty, Číňanovu pěnu, těžko charakterizovat výstižněji než to udělal Bedřich Fučík: „Hle, ten rozmáchlý oblouk sklenutý mezi Prahou a Tahiti houpajícím se na vodách Tichého oceánu…“ Na Tahiti se motiv ohně mění v požár. Sen básníků o exotickém ráji brutálně kontrastuje s návratem do zasněžené normalizační Prahy a se smrtí přítele, což vyústí do refrénovitého výkřiku „Kurva smrt…“ Rámcem lunárního příběhu je vyhazov hlavního hrdiny z fakulty, kam se kdysi toužil dostat, tvořící nepochybně další autobiografický motiv „sonáty“.

Hodnotné literatury se dnes vskutku vydává poskrovnu, a pokud prózy Vladimíra Binara vycházejí tak opožděně, nezbývá než se ptát, jestli autorův archiv obsahuje a vydá podobné soubory či díla, abychom se setkali nejen s tak výrazným básnickým projevem, ale i s jedinečnou kombinací zážitků tří kultur: české, francouzské a polynéské.

Hana Enderlová

Vladimír Binar: Číňanova pěna. Triáda, Praha, 2011, 260 stran.

poznámka redakce: 17. října 2012 získal Vladimír Binar za tuto knihu Cenu Jaroslava Seiferta.