Příliš milé čtení

Ráda chodím na literární čtení a večery. Vždy tam potkám nějakého známého či kamaráda, se kterým si popovídám či vypiju skleničku vína. V úterý 5. února mě kamarádka pozvala na křest knihy Nícení od Ivany Myškové, která je v literárních kruzích známá jako rozhlasová vedoucí. Neznám Ivanu osobně, ale na různých akcích vždy působí příjemně, je velmi usměvavá a plná pozitivní energie.

V podobném duchu probíhalo i čtení. Nevím, z jakého důvodu, možná z nízké sebedůvěry, Ivana na svém křtu nevystupovala sama , ale se zástupem žen, které jí během psaní knihy pomáhaly, radily, podporovaly ji a recenzovaly její knižní prvotinu.

Nícení jsem nečetla a popravdě po tomto večeru asi ani číst nechci. Důvod? Odradily mě „moudré“, milé řeči. První se ujal slova Petr Borkovec. Seznámil ještě napjaté publikum s Ivanou a následujícím průběhem večera. Dále promluvily postupně  Milena Marešová, Sylva Fischerová a Kateřina Rudčenková. Skoro žádná z dam nepředčítala samotnou knihu, ale pronášela oslavné řeči o hrdince večera. Věřím, že osobnost Ivany Myškové skutečně musí být velmi inspirující, uklidňující a přivádějící na pozitivní myšlenky, ale všeho moc škodí. Předpokládám, že podobně milé a inspirující vyznění má i kniha, o jejímž obsahu, kromě toho, že se jedná o román v dopisech, jsem si odnesla pouze mlhavou představu.

Samozřejmě že tato ženská společnost nemohla nezmínit „směšný“ článek Jiřího Peňáse o pavoučích ženách a současné ženské tvorbě v Česku, kde se recenzent podobným pochybným způsobem snažil rozpoutat diskusi o české literatuře. Podařilo se mu hlavně naštvat spoustu mladých spisovatelek a literárních kritiček. Ve Fra padly toho večera otázky, proč se tady Jiří Peňás neukázal, aby se přesvědčil o opaku, tedy že ženy umí psát, ale nesepisují své myšlenky do neuspořádaného textu, nezaplétají je do neurčité pavučiny pouze proto, že to tak cítí.

S postupujícím večerem a čtením následoval autorčin přednes společně s jejím manželem Vratislavem Kadlecem. Klasické předčítání se proměnilo v milé rodinné loutkové divadlo.  Abyste mě nepochopili špatně, nebylo to špatné čtení, ale příliš přeslazené – jako by mě někdo nacpal kilem oblíbených  sladkostí. Na konci pak zůstala příliš hořká pachuť.

OP