Zahryznuti do minulosti jak do živého těla

Dvě knihy, které byly letos nominovány v kategorii Litera za prózu, mají mnoho společných rysů. Rybí krev Jiřího Hájíčka i Němci Jakuby Katalpy jsou si formálně nápadně podobné. Obě rozehrávají příběh plný křivd a složitých mezilidských vztahů v přítomnosti jednadvacátého století a následně se skokově vracejí do daleké minulosti. Během pomalého návratu časem hledají odpovědi na otázky, které se často nesmějí ani pokládat. Která z knih naložila se svým tématem lépe a která dokázala z formy vytěžit maximum? Zasloužila si Rybí krev předběhnout v závodě o Knihu roku Magnesia Litera román Jakuby Katalpy? A proč se tak rádi obracíme do minulosti?

Jakuba Katalpa i Jiří Hájíček svými novými romány nijak nevybočili ze své dosavadní tvorby. Hájíček v Selském baroku, svém dosud nejznámějším románu, přecházel z přítomnosti do daleké minulosti formou jakési neakční detektivky, kdy se ústřední postava z malých indicií okolního světa snažila rekonstruovat dobu minulou. Jakuba Katalpa zase v předchozím díle Je hlína k snědku? představuje historii jedné rodiny, stejně jako to dělá v románu Němci.

Pátrání v minulosti a hledání pravdy, která buď vysvětlí určité osobní křivdy, nebo odhalí podstatu národní identity, je velmi oblíbeným atributem literatury posledních patnácti let. Krom těchto dvou zástupců jmenujme ještě jednoho, který velmi rád detektivně pátrá v historii a odhaluje nové souvislosti – Miloše Urbana. U Katalpy a Hájíčka se ale potkáváme s totožným formálním zpracováním. Češka žijící v cizině se vrací zpět do České republiky ke své rodině, jejíž vztahy jsou pokřiveny a narušeny křivdami minulosti. V té chvíli přichází dlouhá retrospektiva, v níž se dozvídáme, co stojí nejen za rodinnými spory. Závěr obou románů se opět odehrává v přítomnosti. Spojujícím prvkem je bohužel i poněkud nevýrazné, ustrašené vyústění.

Zajímavým rysem je i to, že k důkladnému pohledu do minulosti je potřeba osobní odvaha, které jsou schopni jen lidé, kteří žijí mimo Českou republiku. Život zde jako by člověka obalil slizem malicherných rodinných a kmenových problémů, které mu nikdy nedovolí vymanit tuto zemi a sebe sama z jejího historického prokletí. V obou knihách se k výletu do minulosti odhodlají ženy. Bojují přitom s muži, kteří jsou zarputile zapšklí (což automaticky nemusí nést negativní příznak). Poselstvím skrytým za ženskou dominancí může být sdělení, že země, jejíž název je femininem, byla příliš dlouho v rukou mocichtivých mužů a „osvobodit“ ji může jen žena.

Naše historie skutečně nabízí mnoho příčin, za kterými lze spatřit důsledky současného neutěšeného stavu morálky. Není tedy pochyb o tom, že je tato forma v podstatě správnou cestou, skrze niž by literatura mohla sdělovat svůj postoj k současnosti. Nutno ale říci, že oba romány trpí nedostatkem odvahy zůstat v přítomnosti. Minulost funguje jako únik do prostoru, kde lze snadno najít příběhy, zatímco přítomnost představuje buď jen odrazový můstek, v němž se vlastně vůbec nic neděje (Katalpa), nebo románový časoprostor umožňující poněkud laciné dojetí sentimentem a nostalgií (Hájíček).

Zloděj Temelín a kubistická vzpomínkologie

Jakkoliv jsou si Rybí krev a Němci formálně velmi podobné, v konkrétním zpracování je zřejmý rozdíl.

Rybí krev vypráví o ukradení rodné vesnice mocenským zásahem shora. Vypravěčka Hana měla ke své vesnici a lidem v ní velmi silný vztah. V jejím okolí se ale začala stavět jaderná elektrárna Temelín. Kvůli tomu byla právě tato ves vysídlena a zaplavena nádrží. Hana tak ztratila pouto, které ji drželo v rodném kraji, a po zbytek života cestovala po světě, vykořeněná a neukotvená. Při návštěvě otce po dlouhých letech v cizině obchází staré hrdiny svého příběhu a objevuje spoustu souvislostí. Díky nim zjišťuje, že před těmi dvaceti, třiceti lety, kdy se retrospektivní část knihy odehrává, o svém okolí vlastně nic nevěděla. Rozdělíme-li dílo na dvě části – přítomnost a minulost – je Hájíček silnější v první části, která je výrazně kratší. V minulosti se spokojil s tradičním kontinuálním pojetím, v němž se drží jednoho středobodu, vypravěčky Hany, a pomalu vypráví dlouhý a vpravdě nepříliš strhující příběh pomalého umírání prostoru vesnice.

Jakuba Katalpa prokázala v románu Němci mnohem více literární odvahy. Princip vracení se zpět prostupuje celým textem a místy působí jako zliterárnění raka, který se mermomocí snaží naučit chodit vpřed. Svět, do něhož se vypravěč Němců vrací, je kubistický, propletený složitými německo-českými vztahy, poněkud neurčitý a těžko uchopitelný. Velmi rychle se mění nejen čas, ale i prostor. Text je zahlcen množstvím postav a očekává od čtenáře maximální pozornost. Právě to je ale na Němcích zajímavé – přestože někdy jasně cítíme, že komplikovanost vyprávění je poněkud samoúčelná a nepřispívá k správnému vyznění textu, neztrácí se tempo a čtenář do příběhu vrůstá mnohem intenzivněji, než je tomu u Hájíčkovy Rybí krve. Opačný problém se ale zjevuje v částech knihy, které se odehrávají v současnosti. Plastičnost a tempo se ztrácí. Současný svět se zahlcuje nejasnými postavami, které vyznívají ploše, a navíc je tato část zaplněna detaily, které působí zcela nadbytečně.

Nedostatky románů mají sice zcela opačný charakter, ten je ovšem stejně zásadní pro závěrečný pocit z děl. U Hájíčka nacházíme problém v části, která zabírá téměř devadesát procent z celkového rozsahu, a čas strávený s Rybí krví se tak stává poněkud promarněným. Němci jsou naopak knihou velmi čtivou a literárně zajímavou, chybí jí však kořeny, z nichž má příběh vyrůstat. Úspěch retrospektivní kompozice vyžaduje kvalitu obou částí. Musí existovat důvod v románové přítomnosti, proč se zajímat o důkladný návrat k minulosti. Zároveň je ale třeba nabídnout zajímavý a kvalitně zpracovaný příběh z minulosti, jelikož právě ten je nervovým systémem celku.

Český román zřejmě našel vhodnou formu, která je klíčem k uchopení zvláštní duality přítomnosti a minulosti, prostupující českým společenským prostorem stejně intenzivně jako závan sladu a chmele. Pokud ale chce román reflektovat dobu, nesmí se bát reagovat na přítomnost a utíkat zbaběle do minulosti, v níž se jen těžko lze dopustit zásadní kontroverze.

Mám-li na závěr zhodnotit dva rozebírané romány, jsou pro mě jednoznačně silnějším zážitkem (jak literárním, tak čtenářským) Němci Jakuby Katalpy. Tím víc jsem překvapen oceněním Kniha roku pro Jiřího Hájíčka. S trochou nadsázky řečeno – nevypovídá to o způsobu, jakým se porotci věnují nominovaným knihám? Nečtou pouze začátek a konec nominovaných knih? Raději věřím tomu, že to tak není.

Marek Dobrý
————————-
Jiří Hájíček: Rybí krev
Host 2012, 422 stran
—————————
Jakuba Katalpa: Němci
Host 2012, 358 stran

Recenze na Němce Jakuby Katalpy i Hájíčkovu rybí krev vyšla v čísle 8.

Koupit