Literáti jsou sexy aneb Udělej mi to, Emile!

Jakmile jsem si v nějakých jedenácti letech na zeď vylepila plakát hokejisty Martina Procházky, jednou provždy jsem dala najevo svým plyšovým medvídkům, že o nich se mi už zdát nebude. Plakáty na zdi jsou všeobecně velký fenomén dívčích tužeb a přání – takový voyeuristicky vystavený to-do list. A dokud bude existovat bujará dívčí fantazie a hezcí chlapci, nikdy nezmizí.

S osobnostním a inteligenčním vývojem se ale moje preference vydaly jiným směrem. (Tím ovšem neříkám, že bych nad návštěvou pánských hokejových sprch pohrdavě mávla rukou.) Pět let vysedávání po knihovnách, listování v literárně historických příručkách, tváření se nesmírně intelektuálně, srkání černé kávy nad pětisetstránkovou bichlí a poslouchání přednášek o hermeneutice v jednom zanechá stopy. Příznaky se projevily nenápadně – najednou se mi zalíbil ten arogantní, lehce nafrněný profesor, který má vlastně docela pěkný velký nos, je vysoký, a kdyby si ty kalhoty netahal až nad pupík, byl by docela k světu. A tak jsem si na jeho přednášky a zejména semináře brala sukýnky a podpatky, dělalo mi dobře, že si pamatoval moje jméno, že se jeho pohled občas utopil v mém výstřihu, a večer před spaním jsem si říkala, že bych se vlastně vůbec nezlobila, kdyby si mě pozval k sobě do kabinetu, aby mi ukázal první vydání Máje, víme. O to horší nastalo vystřízlivění, když mě pak jednou do kabinetu skutečně pozval, aby se mnou jako probral mou esej – a ono se skutečně nestalo nic jiného, než že se probírala esej a zapsala se známka. To je vám tak ouvej, že přemýšlíte o parafrázi Základního instinktu (scéna u výslechu v prvé řadě, až potom přichází na mysl sekáček). Tvrdé přistání jako pád ze střechy nejvyššího domu v Red-Light District.

Zhrzena takovým zážitkem, upínám se k abstraktnějším jednotkám – autorům. Zidealizovat si je můžu po svém, šance na setkání není až tak velká, takže mi to nemůžou nikterak pokazit – říkám si, ideální. Jenže na českém literárním poli je to mírně komplikované – většina skvělých autorů mrtvá a k těm starším a dosud přežívajícím cítím spíše respekt než jakékoliv pokušení; píšící mládí je většinou na pěst; Kundera sice s přibývajícími léty zraje jak víno, podobně jako Sean Connery, ale dělá slušný vofuky a kdo na to má nervy… Naštěstí má mysl na jednoho fešáka ve spánku přišla sama: Jsme na plovárně, pereme se o lehátko, on zkušeně vysvětluje, že jsme přeci v restauraci, kde se jezdí na lehátkách. Poslušně nasedám. Nedivím se ničemu, je mi krásně, zalehla jsem na nafukovací matraci s Emilem Haklem. Ráno se probouzím celá blažená. Obrátím celý byt vzhůru nohama – hledám jeho plakát, který jsem si před rokem uzmula na Festivalu spisovatelů. Ha, už visí! Emilovo démonické vzezření, roztomile kontrastující s jeho nesmělým a neprůbojným vystupováním na mě odteď dohlíží každý večer. Po dočtení Skutečné události jsem ale s Emilem pár týdnů nemluvila. Proč jsem to nebyla já?! Proč, Hlavo?!

A to bude ta hlavní potíž s hrdiny z plakátů – dříve či později začneme toužit po jejich fyzických konturách. A ač jsou spisovatelé, literáti a literární profesoři pro studentky literatury definicí slova „sexy“, na plakátech a ve fantaziích jim to sluší víc. Nejsou nemožně nepraktičtí, obklopeni rodinou a dětmi, zvou vás do kabinetu, napíšou o vás knihu a nebojí se odložit nesmělost a přejít k akci. I to je jeden z důvodů, proč nakonec skončíme u kluků z rockový kapely, ze kterých se stejně ve výsledku vyklubou pěkný mizerové, ale aspoň vědí, co udělat se slečnou s božím výstřihem…

Dáša Beníšková

Má ráda muže s knírem, nade vše miluje sama sebe, svíčkovou, Škvoreckého, svou sestru a únětické pivo. Její maminka z ní chce mít spisovatelku, ona by raději celý život zkoumala dilema, zdali je lepší sex, jídlo či spánek. Ale prý se to nevylučuje.

Sloupek vyšel v Lógru č. 8.

K dostání ve formátu PDF zde: https://gumroad.com/logr_magazin
Časopis si také můžete objednat na e-mailové adrese logrmagazin@gmail.com, v předmětu uveďte: Chci Lógr.