Jediná kultura? Nasrat lidem do chřtánu

Ladislav Klíma po sto letech

Ono je možné tvářit se nepoliticky, produkovat nepolitické periodikum a zastávat neutrální nástroj stran politické orientace. Tvářit se jako nezaujatý hipster, který žije kulturou, chodí do divadel, nejlépe alternativních ke kamenným scénám, navštěvuje výstavy, ideálně v místech, kde by si za normálních okolností neodložil ani boty, sleduje intelektuálně stimulující filmy, o nichž pak horlivě diskutuje se sobě rovnými, a čte knihy, o nichž většina populace v životě neslyšela. Těm vnímavějším je už teď jasné, že ani tady se politice nelze vyhnout. Náš hipster už zaujal určité stanovisko. Odklonil se od tradičního mainstreamu a oportunisticky najel na vlnu mainstreamu sofistikovanějšího. V každém případě ale potřebuje svou polis, obec, v níž se může realizovat, s níž může sdílet názory a s níž se může bouřit proti vontům z druhého břehu. Klišéově: Člověk je politický, Homo politicus. Člověk zkrátka není pasivním, vždy je aktivním ve vztahu k politice, jen o tom často nemá tušení.

Teď se trochu z proudu předcházejících řádek vykloubíme. Ale jen zdánlivě. Když skončila první světová válka, dostala Evropa trochu jiný řád. Rakouská monarchie se rozpadla na řadu republik, a státy se tak po dlouhých letech mohly realizovat podle svého.

V této době napsal český spisovatel a originální myslitel nietzscheovského střihu Ladislav Klíma spolu se svým německým kumpánem Franzem Böhlerem satirickou odpověď na otázku, kam až může zajít vláda jednoho panovníka, Cesta slepého hada za pravdou. To bylo v roce 1918. Dnes máme rok 2013, tedy téměř sto let od vydání tohoto románu. Monarchie je dávno za námi, poválečné machinace (nejen první, ale i druhé války) snad také. Technické objevy a rozvoj digitální komunikace způsobily, že slova „blízké“ a „vzdálené“ přestaly být protiklady a vlastně ztratily význam obecně. Není nic blízko či daleko, je jen něco možné a něco zatím ne. A přesto jsou si obě éry něčím podobné, až stejné. Člověkem politickým. Člověk byl, je a navždy bude politikem. Je jen otázka, z jakého konce to vezme – z pravého, či levého, či z nějakého úplně jiného. Ale, jak říká Klíma: „Všechno má svůj konec, jitrnice dokonce dva.“

V jeho románu o mravenčím králi Všivoslavovi a obludně velkém slepém hadovi se znovu vrací na scénu samovládce ludvíkovského typu. Autorita, která se přirovnává k Bohu a blahosklonně se s ním dělí o vládu nad zemí a nebem: „Jako kluk jsem s ním (Bohem) pásal prasata, on se stal vládcem na nebesích, já na zemi a to se navzájem rovná. Či spíš se to ani navzájem nerovná, protože nebe je jenom vzduch nebo prázdný prostor, zkrátka modravé hovno. Země je také hovno, ale alespoň se lepí na boty.“ Děsivý proslov na několika stranách, v němž předkládá svůj „volební program“, jak zatočit s ministry, kulturou („K čemu potřebujete kulturu, ptám se. Potřebujete kulturu biče. Víte, co to je pravá jediná kultura? … Nasrat lidem do chřtánu!“), kdo jediný má v zemi pravdu a co pro takovou vládu znamenají občané.

Pokud ještě skutečně nevíte, pokud tápete, přečtěte si Klímův román. Je v každé dobré knihovně. A pokud ještě pořád nechápete, o čem tady mluvím, poslechněte si úryvek z této knihy na YouTubu: http://www.youtube.com/watch?v=HJfAZZH1tC4

Ano skutečně je tento článek reklamou na video na internetu. Takové totiž budou časem všechny články. Reklamou. To až každé periodikum bude vlastnit král Všivoslav.

Dominik Melichar