Ian McEwan: Mlsoun

úryvek z románu přeložil Ladislav Šenkyřík

Román Iana McEwana Mlsoun (Sweet Tooth) vyšel v nakladatelství Jonathan Cape v srpnu 2012, české vydání vyšlo v nakladatelství Odeon v listopadu tohoto roku.

______________________

Jmenuji se Serena Frome (vyslovuje se to do rýmu s „dům“) a před téměř čtyřiceti lety mě britská rozvědka vyslala na tajnou operaci, která nedopadla úplně dobře. Rok a půl po nástupu do služby mě ze zaměstnání vyhodili, sebe jsem znemožnila a svého milence zničila, i když on ke své zkáze bezesporu nemalou měrou přispěl.

Nebudu ztrácet moc času s líčením svého dětství a dospívání. Jsem dcera anglikánského biskupa a vyrůstaly jsme se sestrou na faře v půvabném městečku ve východní Anglii. Můj domov byl vlídný, vytříbený, spořádaný a zaplněný knihami. Rodiče se měli docela rádi, mě milovali a já milovala je. Se sestrou Lucy jsme rok a půl od sebe, a třebaže jsme v době dospívání spolu sváděly tuhé boje, skončilo to bez trvalých následků a v dospělosti jsme se opět sblížily. Víra našeho otce v Boha byla zdrženlivá a uvážlivá, do našich životů příliš nezasahovala a stačila právě tak k tomu, aby hladce stoupal v církevní hierarchii a zařídil nám příjemné bydlení ve starém novobarokním domě. Z oken jsme měli vyhlídku do uzavřené zahrady se starobylými skalkami podél obvodových zdí, oplývajícími trvalkami, v nichž se dobře vyznali a dodnes vyznají všichni ti, kteří se zajímají o květiny. Takže všechno stabilní, záviděníhodné, přímo idylické. Vyrůstaly jsme uprostřed zahrady obehnané zdí se všemi radostmi a omezeními, která to s sebou nese.

Konec šedesátých let se náš život projasnil, ale nenarušil. Kromě nemoci jsem na místní střední škole nechyběla ani jediný den. Koncem mých středoškolských let k nám přes zahradní zeď proklouzl petting, jak se tomu říkalo, experimenty s tabákem, alkoholem a trochou hašiše, rock-and-rollové desky, pestřejší barvy a všeobecně vřelejší vztahy mezi lidmi. V sedmnácti jsme s kamarádkami plaše a s potěšením rebelovaly, ale dělaly jsme domácí úkoly, učily se nazpaměť odříkávat tvary nepravidelných sloves, rovnice, motivy románových postav. Chtěly jsme se považovat za zkažené holky, ale ve skutečnosti jsme byly spíš hodné. Užívaly jsme si to, v roce 1969 vládlo v ovzduší všeobecné vzrušení. Bylo rovněž nerozlučně spojené s očekáváním, že už brzy nadejde čas, abychom odešly z domu a vydaly se za vzděláním někam jinam. Během prvních osmnácti let života se mi nikdy nepřihodilo nic divného ani strašného, a proto je přeskočím.

Kdyby to záleželo na mně, zvolila bych si nějaké nenáročné studium angličtiny na provinční univerzitě daleko na sever nebo na západ od svého domova. Ráda jsem četla romány. Četla jsem rychle – dokázala jsem slupnout dva nebo tři za týden –, a kdybych to tak mohla dělat v jednom kuse celé tři roky, naprosto by mi to vyhovovalo. Jenže v té době mě pokládali za jakousi hříčku přírody – holku, která náhodou měla talent na matematiku. Vůbec mě ten předmět nezajímal, neměla jsem ho v nijak zvláštní oblibě, ale líbilo se mi, že v něm patřím mezi nejlepší a že mě to nestojí žádné velké úsilí. Znala jsem řešení příkladů dokonce ještě dřív, než jsem si uvědomila, jak k nim přijdu. Zatímco moje kamarádky usilovně počítaly, já docházela k výsledkům řadou lehce načrtnutých kroků, jež byly částečně vizuální a částečně pouhým citem pro správné řešení. Těžko se mi vysvětlovalo, jak vím to, co vím. Zkoušky z matematiky pro mě zjevně představovaly mnohem menší úsilí než zkoušky z anglické literatury. A v posledním ročníku školy jsem byla kapitánka školního šachového týmu. Musíte zapojit trochu dějinné představivosti a uvědomit si, co v těch dobách pro holku představovalo cestovat do sousední školy a nandat to nějakému domýšlivě se usmívajícímu nýmandovi. Nicméně jsem matematiku a šachy považovala spolu s pozemním hokejem, plisovanými sukněmi a zpěvem církevních chvalozpěvů za pouhé školní záležitosti. Když jsem začala přemýšlet o podání přihlášky na univerzitu, měla jsem dojem, že je načase odložit všechny podobně dětinské věci stranou. Jenže to jsem přemýšlela bez své matky.

*

Takže jsem se vzdala své touhy vystudovat anglickou literaturu v Durhamu nebo Aberystwythu, kde bych podle svého přesvědčení byla určitě šťastná, a odebrala se místo toho do cambridgeské Newnham College, abych tam už při prvním semináři, který se odehrál na Trinity College, zjistila, jak průměrně jsem na matematiku nadaná. První podzimní semestr mě zdeprimoval a málem jsem odešla. Neohrabaní kluci, nepolíbení žádným půvabem ani jinými lidskými vlastnostmi, jakými jsou třeba empatie nebo generativní gramatika, chytřejší bratranci hlupáků, které jsem drtila v šachách, po mně lascivně pokukovali, když jsem se pachtila s matematickými koncepty, jež oni pokládali za samozřejmé. „Á, naše seriózní slečna Fromeová,“ vítal mě sarkasticky jeden z učitelů, když jsem každé úterý ráno přicházela na jeho přednášku. „Serenissima. Modrooká! Jen pojďte dál a sdělte nám, co je nového v matematice!“ Mým učitelům i spolužákům bylo jasné, že se mi v matematice nemůže nijak zvlášť dařit, protože jsem dobře vypadající holka v minisukni, blondýnka s vlnitými vlasy splývajícími až na lopatky. Pravda ovšem byla taková, že se mi v matematice nemohlo dařit, protože jsem podobně jako téměř celý zbytek lidstva nebyla v matematice až tak dobrá, rozhodně ne na této úrovni. Dělala jsem, co jsem mohla, abych přestoupila na angličtinu nebo francouzštinu, dokonce jsem zkoušela i antropologii, ale nikde mě nechtěli. V těch dobách se přísně dodržovala daná pravidla. Abych tu nešťastnou historku zkrátila, řeknu jen tolik, že jsem vydržela a nakonec se mi podařilo skončit u státnic s trojkou.

Jestliže jsem tak narychlo odbyla své dětství a dospívání na střední škole, určitě můžu zestručnit i svůj život vysokoškolačky. Nikdy jsem neveslovala na pramici, ať už s gramofonem s klikou, nebo bez něj, nikdy jsem nenavštívila vyhlášené studentské divadlo Footlights – divadlo mě přivádí do rozpaků – ani jsem se nenechala zatknout během pouličních bouří u hotelu Garden House. Ale v prvním semestru jsem přišla o panenství, zdálo se, že na několik pokusů, protože to obvykle probíhalo beze slov a neohrabaně, a taky jsem měla pěknou řádku milenců, šest, sedm nebo snad osm během devíti semestrů, záleží na tom, jak definujete tělesný styk. Mezi dívkami na Newnham College jsem si našla pár skvělých kamarádek. Hrála jsem tenis a četla knihy. Díky své matce jsem sice studovala nesprávný obor, ale číst jsem nepřestala. Nikdy jsem v době školní docházky nečetla příliš poezii nebo divadelní hry, ale myslím, že románů jsem si užila víc, než moje univerzitní kamarádky, které se musely každý týden potit nad esejemi o Middlemarchi nebo Jarmarku marnosti. Proletěla jsem stejné knížky, možná jsem o nich prohodila i pár slov, byl-li zrovna nablízku někdo, kdo uměl snést základní úroveň mého diskurzu, ale hned jsem šla dál. Četba pro mě představovala způsob, jak nepřemýšlet o matematice. Ba možná víc než to (nebo chci říct míň?), byl to způsob, jak nepřemýšlet vůbec.

*

Můj úpadek zahájilo padesát minut strávených s Jedním dnem Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna v novém překladu Gillona Aitkena. Pustila jsem se do něho hned po dočtení Chobotničky Iana Fleminga. Byl to drsný zlom. O sovětských pracovních táborech jsem do té doby nic nevěděla a slovo „gulag“ jsem v životě neslyšela. Vyrůstala jsem na faře u katedrály, a tak co jsem mohla vědět o krutých absurditách komunismu, o tom, jak přinutili statečné muže a ženy v pochmurných a dalekých trestaneckých táborech, aby každý den nepřemýšleli o ničem jiném než o tom, jak přežít? Stovky tisíc lidí transportovaných do sibiřských pustin za to, že bojovali za svou vlast v cizích zemích, za to, že padli do válečného zajetí, za urážku stranického funkcionáře, za nošení brýlí, za své židovství, za homosexualitu. Sedlák, který vlastnil jednu krávu, básník. Kdo promlouval za veškeré to ztracené lidství? Nikdy předtím jsem se politikou nezatěžovala. Nevěděla jsem zhola nic o sporech a deziluzích starší generace. Nikdy jsem neslyšela ani o „levicové opozici“. Kromě školy se mé vzdělání omezovalo na trochu matematiky navíc a na hromady paperbacků. Byla jsem nevinná a mé rozhořčení mělo mravní rozměr. Nepoužívala jsem a dokonce jsem ani nezaslechla slovo „totalitarismus“. Asi bych se domnívala, že to má něco společného s koňskými dostihy. Věřila jsem, že jsem právě prohlédla, že jsem objevila něco naprosto nového, a začala jsem z té neznámé fronty podávat hlášení.

Solženicynovo dílo V kruhu prvním jsem přečetla za týden. Titul je citát z Danta. První kruh pekla byl vyhrazen řeckým filosofům a čirou náhodou ho tvořila příjemná zahrada obehnaná zdí, kolem níž se odehrávalo pekelné utrpení. Byla to zahrada, z níž se nedalo utéct a dostat se do ráje. V nadšení nad svým objevem jsem udělala chybu a předpokládala, že moji dřívější nevědomost sdílejí všichni kolem mě. Z mého sloupku se stalo povýšené kázání. Copak samolibá Cambridge netuší, co se dělo a stále se děje o pět tisíc kilometrů dál na východ? Nevšimla si, jaké škody způsobila lidské duši tahle zkrachovalá utopie front na jídlo, strašného oblečení a zakázaného cestování? Co se má dělat?

?Quis? toleroval můj antikomunismus celá čtyři čísla. Můj zájem se rozšířil na Koestlerovu Tmu o polednách, Nabokovovo Ve znamení levobočka a skvělé eseje Cszesława Milosze Zotročený duch. Taky jsem jako první člověk na světě pochopila Orwellovo 1984. V srdci jsem ale zůstávala se svou první láskou, Alexandrem. Milovala jsem jeho čelo, které se klenulo jako kupole pravoslavného chrámu, rozeklaný plnovous vesnického pastora, ponurou, gulagem stvrzenou autoritu i tvrdohlavou odolnost vůči politikům. Neodradilo mě ani jeho náboženské přesvědčení. Odpustila jsem mu, když prohlásil, že lidé zapomněli na Boha. On byl přece Bůh. Kdo se mu mohl rovnat? Kdo by mu mohl odepřít jeho Nobelovu cenu? Když jsem hleděla na jeho fotografii, chtěla jsem být jeho milenkou. Sloužila bych mu stejně, jako moje matka sloužila otci. Skládala bych mu ponožky? Poklekla bych a umyla mu nohy. Jazykem!

V těch časech patřilo k dobrému tónu mezi západními politiky a v komentářích většiny novin vytrvale rozebírat zločinnost sovětského systému. V kontextu studentského života a politiky to bylo jen poněkud nevkusné. Když byla proti komunismu CIA, tak na tom komunismu přece musí něco být. V labouristické straně pořád ještě byli lidé, kteří měli slabost pro stárnoucí kremelské bestie s hranatými tvářemi a pro jejich nelidský projekt, na výročních stranických sjezdech se pořád ještě zpívala Internacionála a pořád se ještě vysílali studenti na výměnné přátelské pobyty. V letech studené války a bipolárního myšlení se jaksi nehodilo, aby člověk najednou souhlasil v názoru na Sovětský svaz s americkým prezidentem, který vedl válku ve Vietnamu. Ale na odpoledním čaji v Copper Kettle prohlásila Rona – i tady dokonale uhlazená, naparfémovaná a precizní –, že v mých sloupcích ji netrápí moje politické názory. Můj prohřešek spočíval ve vážné serióznosti. V příštím čísle časopisu se už moje jméno neobjevilo. Moji rubriku zabral rozhovor s kapelou Incredible String Band. A následně to ?Quis? zabalil.

Během pár dní po svém vyhazovu jsem se pustila do Colette, která mě pohltila na několik měsíců. A měla jsem i jiné naléhavé starosti. Za pár týdnů jsem měla jít ke státnicím a taky jsem měla nového milence, studenta historie jménem Jeremy Mott. Vypadal trochu staromódně – samá ruka samá noha, široký nos, vystupující ohryzek. Býval neupravený, nenápadně chytrý a nesmírně zdvořilý. Všimla jsem si, že se v mém okolí vyskytuje spousta podobných kluků. Všichni jako by pocházeli z jedné rodiny a přicházeli na univerzitu ze soukromých škol na severu Anglie, kde je vybavili stejným oblečením. Byli to poslední muži na zeměkouli, kteří ještě nosili tvídová saka s koženými záplatami na loktech a s olemovanými manžetami. Dozvěděla jsem se, i když ne přímo od Jeremyho, že závěrečné zkoušky zřejmě udělá na výbornou a že už mu ve školním časopise otiskli článek o dějinách šestnáctého století.

Ukázal se jako něžný a ohleduplný milenec, navzdory své nešťastně zakřivené stydké kosti, která mě napoprvé bolela jako čert. Omlouval se za to, jako by se člověk omlouval za nějakého šíleného, ale vzdáleného příbuzného. Čímž chci říct, že nějak zvlášť trapné mu to nepřipadalo. Vyřešili jsme to tím, že jsme se milovali s ručníkem složeným mezi našimi těly, a měla jsem pocit, že má to opatření z dřívějška už mnohokrát vyzkoušené. Byl opravdu pozorný a zručný a dokázal vydržet, jak dlouho jsem chtěla, ba i dál, až jsem nemohla. Jeho vlastní orgasmy bývaly ale navzdory mé snaze sotva postižitelné a začala jsem mít podezření, že po mně asi chce, abych něco říkala nebo dělala. Nikdy mi neřekl, o co jde. Nebo spíš trval na tom, že není o čem mluvit. Nevěřila jsem mu. Chtěla jsem, aby měl nějaké tajemství a nestydatou touhu, již bych uměla uspokojit jenom já. Chtěla jsem si toho vznešeného, galantního muže celého přivlastnit. Chtěl mě praštit přes zadek nebo chtěl, abych praštila já jeho? Chtěl si vyzkoušet moje prádlo? Když jsme nebyli spolu, byla jsem tou záhadou posedlá a bylo jen o to těžší na něho nemyslet, když jsem se měla soustředit na matematiku. Utíkala jsem se ke Colette.

Jednou odpoledne počátkem dubna po schůzce se složeným ručníkem v Jeremyho pokoji jsme u koncertního sálu Corn Exchange přecházeli ulici, já v oparu ukojení a s ním spojené bolesti z namoženého svalu v kříži a on – no, vlastně jsem si nebyla jistá. Šli jsme vedle sebe a já přemýšlela, jestli nemám to téma znovu otevřít. Byl milý, paží mě pevně objímal kolem ramen a povídal mi o svém eseji o soudu Hvězdné komory. Byla jsem přesvědčená, že není plně spokojený. Domnívala jsem se, že to slyším v jeho napjatém hlase, vnímám v jeho nervózním kroku. Už několik dní nezažil při milování jediný orgasmus. Chtěla jsem mu pomoct a taky jsem byla upřímně zvědavá. Rovněž mě znepokojovala myšlenka, že jsem pro něho možná zklamáním. Vzrušovala jsem ho, to aspoň bylo zřejmé, ale možná po mně dostatečně netoužil. Minuli jsme Corn Exchange v chladném soumraku sychravého jarního dne, paže mého milence mě obtáčela jako liščí kožešina, mé štěstí poněkud tlumila bodová bolest ve svalech a ještě o trochu víc záhada Jeremyových tužeb.

Zničehonic se z boční uličky před námi vynořil v matném pouličním světle Jeremyho učitel dějepisu Tony Canning. Když nás Jeremy představil, Canning mi potřásl rukou a podle mého mínění ji přidržel ve své trochu moc dlouho. Bylo mu něco přes padesát – přibližně ve věku mého otce – a já věděla jen to, co mi už o něm vyprávěl Jeremy. Canning byl profesor, někdejší kamarád ministra vnitra Reggieho Maudlinga, který s ním jednou na univerzitě poobědval. Jednou večer se oba muži opili a pohádali kvůli politice internování podezřelých teroristů bez soudu v Severním Irsku. Profesor Canning předsedal komisi zabývající se historickými památkami, seděl v nejrůznějších poradních orgánech, byl ve správní radě Britského muzea a napsal vysoce ceněnou knihu o Vídeňském kongresu.

*

Můj románek s Tonym Canningem trval několik měsíců. Zpočátku jsem se scházela i s Jeremym, ale ten se po státnicích na konci června odstěhoval do Edinburghu, kde měl začít pracovat na doktorátu. Z mého života do značné míry zmizel stres, i když mě i nadále trápilo, že se mi před odjezdem nepodařilo rozluštit jeho tajemství a nemohla jsem ho tak plně uspokojit. Nikdy si nestěžoval ani se nelitoval. Po pár týdnech mi napsal něžný, zkroušený dopis, v němž mi oznámil, že se zamiloval do zvuku prvních houslí, které jednou večer slyšel hrát v Usher Hall, kde dávali nějaký Bruchův koncert. Mladá německá sólistická naděje z Düsseldorfu měla znamenitý tón, obzvlášť v pomalých pasážích. Jmenovala se Manfred. No jasně. Kdybych byla ve svém uvažování aspoň trochu staromódnější, určitě bych to uhádla, protože to bylo v dobách, kdy měl každý mužský sexuální problém jednu jedinou příčinu.

Bylo to v pohodě. Záhada se vyřešila a já si mohla přestat dělat starosti ohledně Jeremyho štěstí. Mile se zajímal, jak mi je, dokonce se nabízel, že přijede, aby mi všechno vysvětlil. Odepsala jsem mu, poblahopřála, a když jsem kvůli němu přeháněla svou radost, cítila jsem se dospělá. Podobné vztahy byly legální teprve pět roků a pro mě představovaly naprostou novinku. Řekla jsem mu, že cestu do Cambridge vážit nemusí, že si na něho navždycky uchovám ty nejněžnější vzpomínky, že byl nejbáječnější muž, jakého jsem kdy poznala, a že se budu těšit, až se jednou seznámím s Manfredem, takže prosím, abychom spolu neztratili spojení, a sbohem! Ráda bych mu byla poděkovala za to, že mě seznámil s Tonym, ale neviděla jsem důvod, proč v něm vzbuzovat podezření. Ani Tonymu jsem o jeho bývalém studentovi nic neřekla. Všichni toho věděli přesně tolik, kolik potřebovali, aby mohli být šťastní.

A my jsme šťastní byli. Každý víkend jsme se scházeli v opuštěné chatě nedaleko Bury St Edmunds v Suffolku.

*

Na všechno si pamatuju – na vydrhnutý borovicový stůl s prohnutýma nohama se zašlým, světlemodrým nádechem, širokou fajánsovou mísu mazlavých hříbků, kruh polenty zářící jako sluníčko z bledě zeleného talířku s popraskanou glazurou, černomodrou láhev vína, štiplavou rukolu v otlučené bílé misce a na Tonyho chystajícího v pár vteřinách zálivku, lijícího do salátu olej a zároveň vymačkávajícího v druhé ruce půlku citronu, když už přitom nesl mísu na stůl, aspoň mi to tak připadalo. (Moje matka míchala zálivky v úrovni očí, jako chemická laborantka.) Jedli jsme s Tonym u toho stolu spoustu podobných jídel, ale tohle jedno může reprezentovat i všechna ostatní. Jaká jednoduchost, jaká chuť a jak světa znalý muž!

*

A jako milenec? Pochopitelně ne tak energický a neúnavný jako Jeremy. A přestože byl Tony na svůj věk v dobré formě, napoprvé mě trochu rozhodilo, když jsem viděla, co dokáže s tělem udělat čtyřiapadesát let. Seděl na kraji postele a shýbl se, aby si sundal ponožku. Žalostně obnažená noha vypadala jako obnošená stará bota. Všimla jsem si záhybů kůže na neuvěřitelných místech, dokonce i v podpaží. Je podivné, že mě tehdy v rychle potlačeném překvapení nenapadlo, že hledím tváří v tvář své budoucnosti. Bylo mi jednadvacet. Co jsem tehdy pokládala za normu – napjatou hebkost a vláčnou pružnost –, bylo jen pomíjivým, mimořádným případem mládí. Staří lidé pro mě představovali odlišný živočišný druh, něco jako vrabce nebo lišky. A co bych dnes dala za to, kdyby mi zase mohlo být čtyřiapadesát! Nejvíc trpí největší tělesný orgán – staří lidé se už nehodí do své kůže. Visí na nich, na nás, jako školní uniforma koupená tak, aby pár let vydržela. Nebo jako pyžamo. A v jistém světle, i když to mohlo být způsobené závěsy na oknech v ložnici, vypadal Tony zažloutle, jako starý paperback, ve kterém se můžete dočíst o nejrůznějších ranách osudu – o přejídání, o jizvách po operacích kolene a slepého střeva, o psím kousnutí, o nehodě při lezení po skalách a o pohromě v dětství s pánví, na které se smažila snídaně a která ho připravila o část ochlupení na ohanbí. Na pravé straně hrudníku se mu táhla asi deseticentimetrová bělostná jizva až ke krku, jejíž původ mi nikdy nevysvětlil. Ale i když byl poněkud… zašlý a občas mi připomínal mého odřeného plyšového medvídka doma v uzavřeném nádvoří za katedrálou, zároveň to byl protřelý, džentlmenský milenec. Jeho styl byl elegantní a vytříbený. Zamilovala jsem si způsob, jakým mě svlékal a přehazoval si mé svršky přes předloktí jako komorník doprovázející dámu k plaveckému bazénu, i to, jak po mně občas chtěl, abych si mu sedla obkročmo na tvář – bylo to pro mě cosi stejně nového jako salát z rukoly.