Je skvělý být v pozici, kdy si můžeš vybírat

S Ladislavem Karpianem (*1985), mladým spisovatelem, scenáristou a mimo jiné i mým dobrým kamarádem, jsme se sešli v naší oblíbené kavárně na I. P. Pavlova. Ač jsme zpočátku energii věnovali porovnání aplikací v iPhonech, brzo se náš hovor stočil k literatuře a byznysu okolo psaní. Ke kterému máme oba blízko.

Láďo, svou autorskou kariéru jsi rozjel poměrně neotřele během studií na průmce, ze které jsi pak šel na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Proč takový skok?

To je úplně jednoduchý. Na průmku jsem šel proto, že jsem uměl hrát počítačový hry a dokázal jsem složit počítač, což už paradoxně dávno nezvládnu. Tím hlavnějším spouštěčem byl asi můj táta, který měl firmu s počítačema, a z jeho strany jsem cítil takové fikané, byť subtilní ovlivnění. Nevyvíjel na mě žádné nátlaky, spíš si mě tak nějak povodil, že jsem octl na škole, kde mě on chtěl. A já jsem už po měsíci na škole zjistil, že je to prostě v prdeli. Vůbec nic mi nešlo, vůbec nic mě tam nebavilo, ty lidi tam mě nezajímali. Tehdy jsem sice pořádně netušil, co dělat chci, ale věděl jsem, že tohle to rozhodně nebude.

Když jsi tu školu nakonec dostudoval, tak sis tam přece musel najít něco, co tě aspoň trochu chytlo.

No jasně, literaturu. Zjistil jsem, že jsem dost dobrej na slohovky. Ale už v těch patnácti jsem si říkal, že jsem možná jednookej mezi slepými králem. Tak jsem vyzkoušel pár literárních soutěží. Docela jsem se umisťoval, a tak jsem si řekl, že to bude obor, na který bych se měl soustředit víc. Proto jsem si po střední podal přihlášku na scenáristiku na FAMU, kam jsem se nedostal, což se ani zpětně nedivím – podle toho, co jsem jim tam poslal. A jediná možnost, abych neskončil rok mimo školu, bylo jít na Literární akademii.

Takže i když na tebe akademie vlastně zbyla, byls tam moc spokojenej. Nebo se pletu?

Nebudeš tomu věřit, ale i z akademie jsem chtěl v prváku odejít. Narazil jsem tam totiž na Danielu Fischerovou, která byla strašně drsná a dost si nás vychutnala. Přišla a řekla nám, že nikdy nebudeme žádní velcí spisovatelé. A já tam seděl, naražený ty velký růžový brejle, že ze mě bude přinejmenším druhá Rowlingová, a ona mi je fackou sejmula. Začal jsem pak přemýšlet, jestli v tý škole chci vůbec dál pokračovat, jestli na to mám. Najednou jsem si já připadal jako ten „slepej“. Ale čím víc jsem se psaní a studiu věnoval, tím jsem byl nadšenější, že to není tak černý, jak mi ona nastínila.

A od Daniely Fišerový si pak přešel k Ivoně Březinový?

Jo. V druháku jsem obešel asi čtyři vedoucí, až jsem skončil u Ivony. Líbilo se mi, že to brala poměrně na pohodu, ne jako Fischerová, která svou výuku vyloženě stavěla na dvou pólech: buď budete dělat umění, nebo komerci. Ale já si myslím, že je to nesmysl. Lze dělat oboje, nerad to vidím černobíle. A vlastně díky Ivoně jsem začal vydávat u Albatrosu.

Pod Ivoniným vedením jste vydávali soubory povídek pro děti, Zuby nehty a Tisíc jizev. Obě vyšly v Albatrosu, ale jak se stalo, žes tam pak začal vydávat sám?

Vydali jsme ty dvě knížky, jedny povídky byly horory, druhý dobrodružný. A protože mě nebavilo psát jen dobrodružnou povídku, tak jsem ji napsal takovou, řekněme, mystifikační. Byla o ostrově bláznů, který si hrajou na piráty. Hlavní hrdina, kluk, kterej tam zůstal jako malej, neví (a vlastně ani čtenář ne), jestli to jsou piráti, nebo blázni. A díky týhle povídce si mě v Albáči všimli, myslím. Ale třeba kecám, já jsem se na to nikdy svojí redaktorky nezeptal. Oslovili mě, ať pro ně napíšu knihu, která se jmenovala Velká kniha neobyčejných zvířat.

A v té jsi převyprávěl více či méně známé literární příběhy.

Jo. Moc se mi do toho tenkrát nechtělo, protože je to taková dost na hovno práce. Nikdy nebudeš tak dobrá, když to převyprávíš a zkrátíš, jako ti autoři, který jsem si k tomu vybral.

Ta volba byla svobodně na tobě?

V tom byla ta výhoda. Moje redaktorka, Karolina Medková, původně chtěla, aby tam byl třeba Bílý tesák a podobný velký věci, ale já jsem jí řek, že by to mělo bejt trochu víc experimentální. Když už to pro ty děti děláme, tak ať to má nějakej smysl. I když je Bílý tesák docela bichle, dítě to furt dokáže učíst. Chtěl jsem udělat něco, co je na čtení těžký, co je kvalitní. Čímž jsem si teda trošku nasral do bot.

Třeba když sis tam vybral Woolfovou?

Jo, Flushe. A Kafkovu Proměnu. Takže díky tomu mě to bavilo, ale zároveň to pro mě byl velkej kalkul, protože jsem věděl, že když jim to napíšu dobře, budu jim moct podšoupnout i svůj vlastní rukopis. I když jsem pak za Neobyčejný zvířata dostal docela životní ťafku, když jsem tuhle knížku našel v krabicích před Luxorem ve slevě za pade.

Takže tys jim pak teda podle plánu podšoupl rukopis Kryštofova Vzdušeného zámku. Jaká byla reakce?

Super. Karolíně se to moc líbilo a začali jsme na té knížce pracovat, vlastně to všechno byly jen takové drobné předělávky. A i když jsem byl začínající autor, takový smrad, troufám si říct, že mě opravdu poslouchala. Třeba když jsem si vybral za ilustrátora Petra Uchnára, který je známý a hrozně drahý, neposlala mě do háje, ale řekla, že to zkusí zařídit. A vyšlo to. Až zpětně se dneska divím, že takový věci dělala. Běžně to funguje tak, že pokud jsi začínající autor, máš držet hubu a být rád, že něco můžeš napsat a vydat.

Ač vydání Kryštofa proběhlo poměrně hladce, nebyl pro tebe trochu šok, když ses takhle srazil s realitou vydávání knih v nakladatelství?

To jo, to jsem zažil velkou deziluzi. Ten byznys funguje pouze na štěstí, na tom, jak někdo něco umí, jak se člověk umí prodat a jak umí komunikovat. Protože sebedokonalejší spisovatel, který je magor nebo totální introvert, nemá šanci. A hodně záleží na kontaktech a známostech. To jsem nečekal. Naivně jsem si myslel, že člověku stačí jen umět. Ale ne. Buď musíš mít tatínka nakladatele, maminku redaktorku, nebo mít štěstí. Ale v takovým případě většinou trvá dlouho, než se prosadíš. I tak po světě stále běhá spousta skvělých, dosud neobjevených autorů.

Je pravidlem, že se tví spolužáci z akademie živí psaním? Já to vidím na bohemistech. Každý se snaží psaní zuby nehty držet, byť pracovně utíká do sféry reklamy a PR, kde se nějakou formou psaní dá uživit. Ale být spisovatel na plný úvazek, uf.

To nejde. I já jsem se během posledního půl roku živil jen psaním scénářů pro Českou televizi a ty peníze byly jen tak tak na to, abych uživil ženu a dítě. A to fakt jen tak tak. Ze svých spolužáků znám jen jednoho, který se opravdu živí jen psaním, a to je můj kamarád Michal Jakl, který píše scénáře pro Ulici jako dialogista. A to se dost divím, že mu po těch čtyřech letech nejde hlava kolem. Ulice funguje totiž jako jedna velká továrna, takže Michal musí sypat nespočet scénářů měsíčně. Proto za mnou i dost často chodí, jestli nemám nějaký projekt na psaní, na kterým by se mohl účastnit, aby mu definitivně nehráblo. Z mých spolužáků mě napadá ještě Jana Šrámková, která vydává knížky, ale tím se neuživí. Vždyť si vem, že za knížku dostaneš třeba deset patnáct tisíc – a píšeš ji jak dlouho, rok dva? Takže na přepočet na hodiny jsme někde u padesátníků.

Ale tys pro Ulici taky nějaký čas psal. A vzpomínám si, žes mluvil o tom, že tam mezi scénáristy vládne takový zvláštní systém, kdy se na jedno místo cpe x dalších.

Jo, dělal jsem tam synopsáře. To jsou lidi, co maj na starosti danou postavu a vymýšlí, co se s ní bude dít. Funguje tam parta třeba osmi lidí, kde každý píše synopsi pro jednu rodinu. Jenže pak tam na pohovce sedí další tři čtyři lidi (těm se říká stínoví scenáristé), který jen čekají, až někdo z party pochybí, aby zaplnili jeho místo. A tam musíš přijít jako hráč – je to hnusný, ale musíš si vybrat toho slabšího, proti kterýmu budeš soupeřit. A já, ač by mi bylo mnohem bližší psát scénář nějakýmu studentovi mýho věku, jsem si vybral postavu Lumíra jako chladnej výpočet jen proto, že ten kluk, co ho psal, neměl vůbec jasno v jeho lince. Silnější pes mrdá.

Bylo komplikovaný se do těch postav vpravit? Musel sis dát třeba nějaký víkendový seriálový maratón?

Bylo to hrozný. Ostatní, jak v tom byli už dlouho zajetý, se vždycky bavili o nějaký postavě. A já jsem byl úplně mimo, ale naštěstí jsem tam měl noťas. A vždycky když o někom mluvili, tak jsem si ho na stránkách Ulice rozklikl a rychle jsem si přečetl, kdo to je a s kým má jaký vztahy. Ale vpravil jsem se do toho poměrně rychle, řekl bych tak za dva tři tejdny. V Ulici je velká výhoda a zároveň nevýhoda to, že je to seriál o běžných věcech, že si tam člověk nemusí vymýšlet výjevy našponovaný akcí, spíš to naopak mají být detaily ze života, který každý zná.

Jsi rád, žes tam nakonec zůstal psát, žes toho kluka vyšoupnul?

Asi jo. Posunulo mě to dál. Navíc Ulice je pohádkově placená a zrovna u těch synopsářů se člověk až tak moc nepředře.

Vnímals ten všudypřítomnej stres? Dalo se tak vůbec pracovat?

Já vlastně nevím, jestli by fungovalo si ten stres nepřipouštět. Jakmile jsem se do Ulice dostal, řekl jsem si: fajn, tak jsem tu, není to navěky, tak zkusím vydržet, co to půjde. A tímhle přístupem, kdy jsem věděl, že to dřív nebo později skončí, jsem se s tím tlakem srovnal. Z Ulice jsem nakonec vypadl kvůli Tomáši Baldýnskýmu, který tam přišel a se kterým jsme se znali z Comebacku. S ním jsem neměl úplně ideální vztahy, vadilo mi, jak se choval k některým scenáristům ke konci natáčení. Věděl jsem, že Tomáš si tam vezme vlastní lidi, se kterýma se mu dobře spolupracuje. A jsme zpátky u toho, jak to v tomhle byznysu funguje. Ale vůbec ho za to neobviňuju, protože já bych to udělal úplně stejně.

Ptala se Dáša Beníšková

(zkráceno)

Celý rozhovor si přečtete v růžovém čísle Lógru. Dozvíte se tak, jak to bylo s psaním pro Comeback a pro koho píše Láďa své knihy.

Koupit