Milý deníčku (nebo čtenáři), jsem tu

Občas se stává, že cestou z vybraného podniku třetí cenové kategorie zahlédneme s přáteli na nebi zvláštní úkaz. Dlouho se pak dohadujeme, zdali se jedná o UFO, hvězdu, letadlo, nebo snad světlušku, která zbloudila z luhů a hájů do víru velkoměsta a vinou likérů a vín v naší krvi nabobtnala do neobvyklé velikosti. Podobná rozprava by se dala vést velmi dlouho i nad novým textem Jany Šrámkové Zázemí.

Nepočítáme-li dětskou knihu Putování žabáka Filemona, je Zázemí druhým zářezem Jany Šrámkové do české literatury. Její debut Hruškadóttir vyšel v roce 2008 a vysloužil si vcelku pozitivní reakce odborné veřejnosti. To, co se zdálo v prvotině jako začátečnická nejistota – absence zapamatovatelného příběhu (marně si dnes vzpomínám, jaký příběh ta kniha vyprávěla) a určitá schematičnost vystavěných situací, z nichž byla novela seskládána –, zůstává i v druhé knize. Autorka naopak nenavázala na atributy, které mi v Hruškadóttir připadaly nejzajímavější – například skvěle načasované příběhové zvraty. A přesto mě Zázemí zaujalo mnohem více.

Při prvním setkání s novinkou Jany Šrámkové čtenář dlouho netuší, co vlastně čte. Zázemí se tváří nejvíce jako deníkové záznamy mladé matky a intelektuálky hledající pevný bod ve světě, který opustila její životní opora – právě zesnulá babička. Kniha ale zároveň obsahuje kapitoly, které působí, jako by byly vytrženy ze vznikajícího románu, v němž se chce vypravěčka vypořádat se ztrátou blízké osoby. Tyto kapitoly rozvíjejí příběh, jehož vyprávění ale v průběhu celé knihy vlastně nezačne. Snaha zorientovat se v životě „po babičce“ je leitmotivem, který tuto novelu s deníkovými rysy drží umně pohromadě a dává jí určitý konzistentní tvar.

redakčně zkráceno

-md-

Šrámková, Jana: Zázemí

 

 

Celou recenzi si přečtete ve zlatém čísle a zjistíte, ke kterému českému spisovateli Janu Šrámková přirovnáváme.

Koupit