Kdo zná celebrity, je také celebrita

Performance a výtvory Millie Brownové by normálně nestály za zmínku. Když už ale pronikly i na český internet, bylo by záhodno zamyslet se nad jejich úspěchem. O co jde: M. Brownová od roku 2006 zvrací barvy rozdělané v mléce (jak se nejčastěji uvádí, ale na druhu tekutiny nesejde) na plátno. Při této produkci se nechává sledovat diváky a vše natáčí. Zvládla vystoupit i ve videu Lady Gaga, kde pochopitelně také zvrací barvu. V roce 2011 přišla s performancí Nexus Vomitus (výsledné plátno bylo oceněno na 2 400 amerických dolarů) a ohlašovala další umělecký posun již brzy. Jaké to překvapení, když zhruba dva roky po předešlé performanci opět zvrací, tentokrát v galerii Strand, v rámci výstavy Muted Chronology. Bezduché zdůvodnění volby právě těchto výrazových prostředků ze strany umělce či umělkyně dnes už jistě nikoho nepřekvapuje. V tomto případě má jít o projev tělesnosti, spojení s dílem, vytvoření něčeho skutečného, vystavení zkoušce zaběhnutou představu o kráse atd. Nic, co by kulturymilovný člověk už dávno nesčetněkrát neslyšel. Stačí pochvala od celebrity a pár mimoděčných srovnání s Jacksonem Pollockem nějakou dobu dokola opisovaných na různých zpravodajských serverech a umělecký objev je na světě. Stejně jako v jiných šoubyznysech i ve výtvarném umění dělá celebritu zejména spojení s jinými celebritami.

Brownová tvrdí, že nepředvádí nic skandálního a ve smyslu uměleckém je to určitě pravda. Nejde o žádnou radikalitu, jakou byli třeba (mimo jiných) vídenští akcionisté nebo Paul McCarthy. Ti chtěli šokovat, aby mohli kritizovat. Ačkoli Brownová tvrdí, že šokovat nechce, pochopitelně tak činí. Rozdíl je v tom, že se zdráhá k něčemu vyslovit a chce vyjadřovat především sebe samu. Jinými slovy: nemá co říct. Provádí to, co třeba mnozí jiní lidé na svých videoblozích, facebookových profilech a literárních čteních. Snaží se zaujmout, aniž by měla důvod. Pouze našla prostředek. A tím je vlastně dobově umělecky autentická.

Umění se stalo marketingem vlastní společenské pozice tvůrce. Logika trhu je prostá – kdo zná celebrity, je také celebrita. Kdo je celebrita, prodává víc. Od toho, co stojí mnoho peněz, se očekává, že je to cenné. Konzum, lhostejnost a nuda.

Proto si myslím, že je čas položit si otázku, zda má být umění věcí komerce. Není čas zásadně přehodnotit to, co si o umění malujeme? Mají se prodávat umělecká díla, literaturu nevyjímaje? Má soukromá odpověď zní ne. Umění by se mělo volně šířit. Kdokoli dnes může stvořit cokoli a při vhodné propagaci dostane své místo v „artworldu“ a samozřejmě si pak nárokuje právo být za svou tvorbu ohodnocen. Instituce umění se v naší společnosti etablovala do té míry, že je snad nezničitelná a je naprosto bezuzdně komerčně vytěžována všemi těmi cenami, soutěžemi, galeriemi, aukčními síněmi, televizemi, „osami“ atd. Co umožnilo rozmach umění, to ho nyní jen udržuje na přístrojích. Nestálo by za to konečně celý tenhle kýbl vylít? Se společenskou transformací dříve nebo později bude muset dojít i k transformaci instituce umění.

Ondřej Pomahač

Tento článek vyšel ve zlatém čísle. V Lógru se ale dočtete mohem více.

Koupit