Literatura vs. fotbal: Jak Márquez a bratři Grimmové rozcupovali trapného Coelha

Fotbalový mundiál byl velkolepý. Nádherná přehlídka sportovního tyjátru a falešných slz. Žádný literární festival na světě, byť by na něj přijela veřejně předčítat E. L. Jamesová a Halina Pawlovská by představila kolekci dámských kalhotek XXL v odstínech šedi, mu nemůže z hlediska popularity ani brousit paty pemzou, natož pak konkurovat. Vytvářet mezi literaturou a fotbalem v tomto období jakékoliv paralely je marné. Klávesnicí zkrátka šibenici z třiceti metrů netrefíš a co naplat, vypít hektolitry piva u Pavla Čapka předčítajícího Petru Soukupovou nikdy nebude tak zábavné, jako si od srdce ulevit, že trenér Scolari je voschlej knedlík.

Viděli jsme toho hodně. Neymara, lacinou líbivostí svých fintiček tolik podobného Coelhovi, jak okouzloval až do čtvrtfinále masy prsatých transexuálů na Cocaincabáně, než mu jakýsi kolumbijský knihkupec přistřihl obratel a posadil ho do nosítek. Messi, který motá míč zleva doprava, dopředu dozadu, nahoru i dolu takovou rychlostí, s jakou Gabriel García Márquez proplétal příběhy a kapitoly v jeden mistrovský celek, k němuž všichni cítí nezdolný obdiv, ale zároveň mají respekt před tím, že tohle už je malinko za hranicí normálnosti. Robbena, tak nesympatického, arogantního a protivného, že by Magor Jirous raději zažádal o práci na úřadě a přestal chlastat, než aby s ním musel prohodit jediného slova, ale zároveň fotbalově tak nadaného, že se před ním mičuda sama vytvaruje do tvaru krychličky. A samozřejmě taky velkolepého Manuela Neuera, který nejenže je mimořádně vzhledově podobný Erichu Mariovi Remarquovi, ale když chytá, davy navíc vzdychají melodie Wagnerova Parsifala a ženy vlhnou, jako by Günter Grass loupal cibuli.

Nebylo toho málo, ale přeci jen něco na mistrovství chybělo. Jára Rudiš s Haklem a Hajíčkem v záloze nemohli vyzvat na souboj nejlepší světové spisovatele ani v základní skupině. Možná je to tím, že se Michal Viewegh ošklivě zranil už ve skupině a celou kvalifikaci promarodil. Možná je to tím, že Český svaz spisovatelů vede vepřová hlava Peltonen, která nenapsala v životě ani dětskou říkanku, ale napakovat se, to by jí šlo. Možná prostě jen tahle generace propisek není dostatečně soudržná, jezdí si tu na čtení do Lipska, tu na spisovatelský pobyt do Helsinek, ale jakmile se mají doma sejít a českému fanouškovi předvést něco ze svého umu, skapou jak sádlo na pánvičku. Možná je to tím, že mladí talenti, Těsnohlídkové, Němcové, Buddeusové, Zbořilové nebo Hanusové, si v české lize nevydělají ani na kopačky a na světové scéně jim pak chybí sebevědomí.

Těžko říct. Lze jen doufat, že za čtyři roky světu ukážeme, že to pověstné srdce Evropy stále tepe a každý Čech není jen ožralý tele. Budiž k nám Pelé mírný.

Marek Dobrý