Poslední tanec Jaroslava Haška

Jaroslav Hašek bezesporu patří k osobnostem se silným mýtotvorným potenciálem. O něm i jeho Dobrém vojáku toho bylo napsáno moře – až by se chtělo říct, že se v něm utopil. Sem tam na něj ale cosi vyplave: bohém, opilec, bigamista, legionář, revolucionář, starý protiva, ztroskotanec… Na tom všem se dá stavět. Sám Hašek si toho byl vědom a už za života začal vytvářet mýtus, s nímž se dosud potýkají zástupy tzv. haškologů. Posledním z nich se s trochou nadsázky stala Irena Dousková v románu Medvědí tanec.

Většina autorů a badatelů se Haška snaží demytizovat. Irena Dousková volí postup opačný. Používá dostupná biografická data, ale nemá ambici vytvořit životopisný portrét. Vybírá nejfrekventovanější charakteristiky Haškovy osoby, pohrává si s nimi, potvrzuje je i relativizuje tak, aby výsledným hlavním atributem románového Haška byla lidskost. Haškovskou legendu tak rozšiřuje o mýtus „obyčejného člověka“.

Hovořit v souvislosti s Medvědím tancem o ději by bylo nadnesené. Je spíš vhledem do života malého města po první světové válce. Jako bychom tady jednoho deštivého podzimního dne na konci roku 1922 vystoupili z vlaku a pár měsíců pobyli. Tím městečkem je Lipnice a vedle typických postaviček (kněz, pan řídící, hostinský, nadlesní, židovský vinárník) tu žije jedna osoba nekonvenční – protivný a věčně opilý spisovatel Jaroslav Hašek. Někteří jej nenávidí, jiní se jej bojí, mnohým je odporný. Najdou se i tací, kteří se s ním přátelí, nikomu ovšem není lhostejný. To z něj dělá ústřední postavu knihy, i když v ní nakonec nemá o mnoho větší prostor než druzí. Ani o jeho vnitřním životě, o pocitech umírajícího člověka, se toho příliš nedozvíme. Pouze chování ostatních je neustále konfrontováno s Haškovým jednáním. Maloměstské charaktery se zrcadlí v tom jeho. Jakého Jaroslava Haška tedy zabydlela Dousková v Lipnici?

V prvé řadě nekulturního. Píše pro obživu a občas pro pobavení přátel. Žádné jeho tvůrčí zápasy ale kniha nelíčí. I Švejka sepisuje/diktuje jaksi mimochodem. Sešlý Hašek spíš bojuje se zhoršujícím se zdravím. Je náladový a konfliktní, má sklony k teatralizaci vlastních příhod – příliš o nich nemluví, nechává ostatní, aby si je domýšleli, a dohady podporuje. Dohrává svou životní hru a občas jej ještě baví vtáhnout do ní někoho dalšího. Velmi silná je v románu tendence ukázat lidskou stránku spisovatele, který se stal po své smrti kultovním. Projevuje se v zachycení hluboce intimních, fyzických i duševních momentů. Navzdory vnějšímu sarkasmu je Hašek zranitelný, občas sentimentální, touží po společnosti, těší se na návštěvy malého chlapce, pro kterého vymýšlí popisy fantaskních tvorů… Dalším výrazným motivem, jejž Dousková vybrala z biografie skutečného Jaroslava Haška, je distanc od české literární scény, která jej jako autora neuznávala. Odtržení od vnějšího světa je v románu posíleno občasným vložením fiktivních novinových článků mezi kapitoly. Zprávy, které jsou přesně datovány, a zároveň tak ukotvují příběh v čase, do románu vnášejí informace, jež s mikrosvětem románové Lipnice vůbec nesouvisí.

redakčně zkráceno

Tereza Hýsková

 Irena Dousková: Medvědí tanec
Druhé město 2014, 296 stran

V recenzi se dále dozvíte, proč může čtenáře ukolébané prózami, kde do sebe vše zapadá, tato kniha nakrknout. Objednávejte, ať si můžete přečíst i spoustu dalších článků.

Koupit