Vzpomínky, co neuletí od Hany Andronikové – adventní tip č. 7

Zvuk slunečních hodin a Nebe nemá dno, že vám to něco říká? Mělo by, patří totiž rozhodně mezi to lepší, co česká scéna nového milénia nabídla. Nevynechejte tedy ani Andronikové povídky a drobné prózy, které právě vyšly souborně pod názvem Vzpomínky, co neuletí. Doporučujeme zvláště pro ty, co se v knížkách obejdou i bez happyendu.

Knihu seženete tady.

ukázka:

„K Vánocům mi koupil foťák. Moc jsem nevěděla, co s ním, ale Jiří mi přiblížil vzdálený horizont. Ukázal mi svět v objektivu, ukázal mi, co všechno se dá zachytit do malého rámečku, co všechno se dá vidět hledáčkem kamery. Archeologie jde ruku v ruce s fotografií, říkal.

A ze mě se stal náruživý fotograf. Přes noc. Vydávala jsem se na procházky Prahou, do parků a sadů, do zapadlých uliček dlážděných kočičími hlavami; vydávala jsem se na lov, vzrušeně mačkala spoušť, cvakala jeden obrázek za druhým. Dívala jsem se jeho očima. Našla jsem světlo a stín, radost z hledání; nahlédla jsem do hloubky, do skrytých koutů, objevovala jsem tajemství. Fotila jsem holé stromy, zákoutí s pavučinou, opuštěnou lavičku. Fotila jsem tváře a postavy lidí, jejich štěstí a zármutek, záblesky lásky, jejich samotu; fotila jsem stopy času v očích shrbených žen, roztřesené ruce starců.“