Hájíček tančí na nekonečné melancholické vlně

Povídkový soubor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku spisovatele Jiřího Hájíčka je stejně jako jeho předchozí díla zasazen do prostředí jihočeského venkova. Ačkoliv kniha vyšla na podzim roku 2014, z velké části obsahuje povídky, které byly otištěny už dříve – ať už v jiných souborech povídek zmíněného autora (Snídaně na refýži, Dřevěný nůž) nebo časopisech (Host, Respekt). Nyní ale nabývají nového širšího kontextu.

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku čítají dvacet povídek, které Jiří Hájíček napsal v letech 1995–2004. Tvoří tak ucelený průřez Hájíčkovou povídkovou tvorbou a zároveň je lze vnímat jako sondu do života jihočeského venkova, na kterém autor vyrůstal. Díky detailní znalosti a pochopení tohoto prostředí a jeho zdařilému přenesení do povídkových forem se čtenář bez problémů na jihočeském venkově „zabydlí“ a nemusí přitom ani vytáhnout paty z Prahy. Nečekejte ale humorné vesnické historky. Spíš vás překvapí tvrdá realita a ještě více melancholie a pocit zmaru.

Všechny hlavní postavy povídek pocházejí z vesnice a dělí se na ty, které na vesnici zůstaly, a na ty, které odešly do města a na vesnici se vrací jen na krátké či delší návštěvy. V povídkách tak dochází k drsné konfrontaci života na vesnici a ve městě – a ačkoliv lidé žijící na venkově „odpadlíkům“ odchod do měst často zazlívají a závidí, ani jedni ani druzí nakonec nejsou šťastní. Většinu postav, ať zůstaly nebo odešly, spojuje úzkost a smutek z promarněných životů svých i svého okolí, pocit odcizenosti a bezvýchodnosti, rozčarování ze současného stavu věcí. Množství propracovaných a přirozených dialogů a vnitřních monologů pak přidává hlavním postavám a jejich pocitům na plastičnosti a uvěřitelnosti:

„Ráno se probouzím unavený, nejde to smýt vodou z kohoutku, vidím to v zrcadle. Obouvám si boty, za okny svit, tluče se mezi kolmými stěnami domů, přichází jakoby odnikud, nebe tu není, jen nějaké parametry ovzduší. A slunce ještě před pár týdny studilo. Zamykám za sebou byt, je březen, moje ulice je stejná, stejné domy a popelnice u chodníku, i já jsem stejný, nejde s tím hnout.“

„A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidé, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat a stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak žít.“

Z životů hlavních hrdinů spolu s radostí ze života mizí zároveň i víra v tradiční hodnoty a úcta k přírodě. To symbolizují často se objevující motivy mrtvých zvířat. Povídka Havrani ve městě zase popisuje neschopnost lidí v Novém Městci sžít se s hejnem havranů, které se postupně přemísťuje z jedné části města do druhé. Ze všech stran ale na havrany chodí stížnosti a ti jsou tak nakonec odsunuti za město. Odcizení se přírodě tematizuje také povídka Metání trav, kde hlavní postava žijící ve městě začne trpět silnou alergií na nejrůznější stromy a trávy a vydává se na vyšetření paradoxně na vesnici za starým doktorem Bartlem. Ten postupné odtržení lidí od přírody, na kterou začíná mít každý druhý alergii, přesně vystihuje: „Je to stejně legrace, představ si, že starej doktor Liška, alergolog (…) už před válkou dělal výzkumy a tenkrát musel alergiky shánět po celý republice na inzerát, jak jich bylo málo.“

Postavy tak často raději lpí na vzpomínkách a radostnější minulosti. Ať už ji symbolizují koňakové špičky, Škoda Octavia Super z roku 1960, bývalé fotbalové úspěchy, psaní kroniky nebo vzpomínky na vesnickou tancovačku.

Z povídek postupně mizí subjektivní dojmy a pocity a stávají se pouhým záznamem událostí. Tento trend vrcholí v poslední, „dokumentární“ povídce Vesnickej román, která zachycuje nešťastné osudy několika generací obyvatel jedné vesnické chalupy. Stylově odpovídá spíše kronikářskému zápisu, ke kterému ale předešlé povídky nepřímo směřují.

Po řemeslné stránce jsou povídky zpracovány výborně. Skvěle vykreslené charaktery, bezvadně vystavěné dialogy, plasticky zobrazené prostředí. Chybí ale pomyslná třešnička na dortu, nápad, pointa, něco, čím se kniha vymyká, něco, co ještě nebylo řečeno…

Slabým místem sbírky je tak samotné téma. Propastný rozdíl mezi vesnicí a městem a mezi člověkem a přírodou. Téma bez pochyby zajímavé, ale také hojně využívané. Jakákoliv nová „recyklace“ proto musí být mimořádně originální, aby čtenáře mohla oslovit. To se však Hájíčkovi nedaří. Konec výrazně dějových povídek, kde čtenář čeká rozuzlení, nebo aspoň jeho náznak, vyplývá do ztracena.

Kateřina Kubová

Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Host 2014, 364 stran

(foto via svetyliteratury.cz)

V aktuálním čísle Lógru se taky dozvíte, jaké další Hájičkovy knihy se vyplatí číst. A mnoho dalšího.

Koupit