Těch stránek je pořád ještě málo

Spisovatel obludného zjevu Václav Kahuda nechal na povrch probublat z mazutových hlubin své duše báseň křehkou jako porcelán. Tím, že má sedm set stránek, se nenechte zmást. Ze sprosťáren, pubertálních historek, všudypřítomného piva a veskrze odporného pejskaření se vynořuje dospělý příběh závažný tak jako prověřená literární klasika. Zdánlivá Kahudova neochota jakkoliv svou formu hledat je jen poťouchlá kamufláž pro tvůrčí jistotu, v Čechách prostě nevídanou.

Hledat chlápka záhadně zmizelého poté, co o něj projevilo zájem gestapo, už vydalo na pěknou řádku nudné literatury, ve střední Evropě zvlášť. Hrdina knihy Vítr, tma, přítomnost ale nehledá jen „své“ zmizelé předky, začít hledat pro něj automaticky znamená sfárat do hlubokého dolu odkud není návratu bez následků. V čem je na tom ale hledač jinak než hledaný? Dobrodružno je jen záminka, důvodová zpráva pro paranoickou posedlost, se kterou hrdina – kahudoid – objevuje předkův příběh. Pomocí oficiálních cest i hospodských kamarádšoftů se nechává vtáhnout do míst, která zavání mocí, silou a manipulací. Nechá se jí uhranout jako ženou, až se stává smyslem jeho systematického a horečného pátrání po čemkoli.

Celou knihou se proplétá snaha zakrýt realitu. Kahuda přejmenovává prezidenty a jiné, obecně známé persony, jinde je ale adresný a jmenuje přesně. Je to vlastně takové mazané policajtské číslo, kdy autor na čtenáře „hraje hloupého“, jako by konspiraci na ose autor-čtenář „nezvládal“ a neuměl si vybrat, kolik toho chce vlastně na sebe prásknout. Jako by se poučil u estébáků, o kterých se v knize také píše, jak zahrát idiota tak, aby se člověk-čtenář (v přeneseném slova smyslu člověk-vyslýchaný) cítil, že je přelstil, a až cestou domů mu zatrnulo v páteři, že se chytil do jazykově narativních pastí, podobných těm, které nastražil Jiří Gruša ve Hře o Smrďocha.

Kahudova kniha je sprostá. Každodenní vypravěčskou vrstvu tvoří automatický záznam vulgárních a všelijak prcířských historií a eskapád. Jenže. Každý, kdo přijde v knize do kontaktu s totalitou a mocí (což jsou v podstatě všichni), se nějakým způsobem překroutí. Buď se ukáže, že je stále „tajný“, „agent“, nebo „něco ví“, nebo se přerodí v solidního pederasta, onanistu nebo jiného zvrhlíka. Ale pro bezednou morálku konspiračního příběhu je to ale ještě relativně důstojná cesta, jak „zůstat člověkem“.

Skvělou pointu příběhu neprozradím. Smiřte se prosím s tím, že než se k ní pročtete, čeká vás nádherný, smutný a skvěle napsaný text člověka, který umí popsat východ slunce tak mistrně jako Ray Bradbury a který umí vylíčit milostnou scénu — abych se vyjádřil v duchu knížky — tak něžně,  že nad ní zůstává rozum i čurák stát.

Jakub G. Goldmann

Václav Kahuda: Vítr, tma, přítomnost

Druhé město 2014, 718 stran

Recenze vyšla v čísle 14. Jak obstál Šindelka, Slavická nebo Maslowská se dozvíte uvnitř, tak objednávejte.

Koupit